Slovu "zájem" všichni rozumějí – někdo věnuje pozornost něčemu. Obvykle přitažlivému (kladně nebo záporně). Pokud slečnu Hajnou čímkoli zaujme pan Zádumčivý, projeví slečna Hajná "zájem". V takovém případě nastanou celé dvě varianty: buď přejde do akce (jednání) a jde pana Zádumčivého tzv. "sbalit", nebo nepřejde do akce a zapomene na něj (jednání). V případě pana Zádumčivého je to úplně stejné. Buď má zájem o slečnu Hajnou a nechá se "sbalit", nebo ji pošle zdvořile (pod průhlednou výmluvou, že čeká společnost) do háje. Dosud je to naprosto jednoduché a zcela jasné a všichni tomu rozumějí.

Pokud na tento případ použijeme ekonomickou hantýrku, tak subjekt (aktivní jedinec) zaznamenal objekt (předmět zájmu). Projevení zájmu se projeví tak, že ho zařadil někam na své subjektivní hodnotové (preferenční) stupnici, učinil rozhodnutí a jedná (koná činy). Řazení jednotlivých fází lidského jednání je přesně v tomto pořadí. Půjdeme-li celým procesem nazpět, jestliže člověk jedná (koná činy), tak jednání muselo předcházet rozhodnutí, které bylo na základě hodnotové (preferenční) stupnice, kterému předcházel nějaký zájem.

Pokud jde slečna Hajná sbalit pana Zádumčivého, tak tím projevuje svoji vůli a její jednání je nesporným důkazem, že "teď a tady" je pan Zádumčivý nejlepší alternativou. Nejde-li ho balit, tak se také rozhodla pro nejlepší alternativu podle svojí hodnotové škály. Pan Zádumčivý to má naprosto stejné. Jestliže nemá jedna strana zájem (a je lhostejné, jestli je to slečna Hajná nebo pan Zádumčivý), obě strany setrvají na původních pozicích.

Pokud je více účastníků a zájmů je více a v různém pořadí, tak to vypadá následovně:

Slečna Hajná: blondýn je lepší než zrzek je lepší než černovlasý.

Slečna Myslivecká: černovlasý je lepší než blondýn je lepší než zrzek.

Slečna Lovecká: zrzek je lepší než černovlasý je lepší než blondýn.

Ze zájmů dam je zřejmé, že slečny Hajná a Myslivecká hodnotí blondýny lépe než zrzky. Stejně je zřejmé, že slečny Hajná a Lovecká hodnotí zrzky lépe než černovlasé. Teď to svádí k prohlášení, že blondýni jsou vůbec nejlepší, jenže dámy Myslivecká a Lovecká našly lepší alternativy než blondýny. Co s tím? Vůbec nic. Každá z dam má svoje zájmy (preference) a není vůbec žádný důvod k tomu zaujímat jiné stanovisko, než že mají svoje zájmy. V případě pánů Zádumčivého, Zamyšleného a Zasněného je tomu úplně stejně. To je vše, co se k tomu dá poznamenat.

V ekonomické hantýrce se uvedený stav nazývá "Arrowův teorém nemožnosti" podle jeho objevitele, kterým byl Kenneth Arrow (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1972). Ten takto dokázal, že neexistuje z principiálních důvodů způsob, jak změnit individuální stupnici zájmů na společenskou stupnici zájmů.

Zkrátka a dobře, transakce se může uskutečnit pouze v případě, že obě (nebo více) strany o ní projeví zájem.

Nyní to banální a všem srozumitelné schéma zatemním a znejistím. Dám před slovo "zájem" adjektivum "veřejný". Proč? Existují prý jisté oblasti, ve kterých se totiž nelze spoléhat na úsudek (zájem) jednotlivce, ale je třeba mít na zřeteli "veřejný zájem". To je kategorie, která tzv. přesahuje jednotlivce, protože celou společnost nesmírně obohacuje, široce ji otevírá a tak dále.

Jak se "veřejný" zájem projeví na uvedeném příkladu dam a pánů, kteří se navzájem "balí nebo ignorují"? Lze považovat barvu vlasů (a je lhostejné jestli u dam nebo pánů) za "veřejný" zájem? Je možné prohlásit o situaci, kdy se pan Zádumčivý nenechá sbalit slečnou Hajnou, protože o ní nemá zájem, že je to situace, kdy se nelze spoléhat na jeho úsudek, protože přesahuje pana Zádumčivého a je ve "veřejném" zájmu, aby se nechal sbalit? Že skutečnost, že se pan Zádumčivý nechá ve "veřejném" zájmu sbalit, obohatí celou společnost?

Až přejde úvodní veselí (rozhořčení) nad položenými otázkami, tak si většina čtenářů řekne, že je to celé úplný nesmysl. Jak by mohl někdo vážně tvrdit, že v tak intimní záležitosti (a žádná intimnější neexistuje), jakou je výběr partnera, nelze spoléhat na zájem jednotlivce? Nebo, jak by mohl přispět k obohacení společnosti akt, ve kterém je pan Zádumčivý přinucen ignorovat svůj zájem a nechat se sbalit slečnou Hajnou, která se mu nelíbí? Proč by měl být zájem slečny Hajné nazýván "veřejný" a takto nadřazen zájmu pana Zádumčivého?

Je třeba vymyslet báječný fígl, který pomůže zamlžit podstatu jevu, v tomto případě subjektivitu zájmu.

V prvním kroku je nutné opustit obecné principy a přejít do specialit, protože ty jsou velmi přitažlivé. Aldous Huxley v Konci civilizace napsal: "Zvláštní, jak známo, přispívá ke zdatnosti a ke štěstí, kdežto je obecné pro mysl jen nutným zlem. Páteří lidstva nejsou filosofové, nýbrž kutilové, kteří si hrají s lupenkovou pilkou, a filatelisté." V druhém kroku je nezbytné použít objektivizaci (to je v etatistickém myšlení vlastní sestra elektrifikace a industrializace). Zkrátka a dobře – udělat ze subjektivního jevu (neměřitelného) nějakým trikem jev objektivní, který lze dobře "uchopit a vysvětlit" v nějakých všem známých veličinách. A pak už to jede jako po másle.

Na scéně se objeví pan Nebeský. S dramatickým výrazem v tváři a temným hlasem vyvrátí všechny pochybnosti o existenci "veřejného" zájmu (slečny Hajné o pana Zádumčivého) pomocí jediného termínu: natalita. Uznejte, že by se naprosto deklasoval použitím slova porodnost – to nezní tak vědecky.

Následně pan Nebeský vítězoslavně vytasí statistická data a pomocí grafů, tabulek a impozantního hereckého výkonu nezpochybnitelně doloží, že paní Dnes rodí pouze 1,23 dítěte, zatímco paní Včera rodila 1,38 dítěte. Kromě toho, na Severu mají průměr vyšší o něco, na Západě o něco a ještě kousek. Odvolá se na profesorku Andělskou a tým zkušených vědců z univerzity v Oblacích. Cituje další autority a univerzity.

Třešničkou na argumentačním dortu jsou výsledky průzkumu veřejného mínění (na nesmírně reprezentativním vzorku populace), které jednoznačně potvrzují, že "veřejnost" to vidí úplně stejně a rizika nízké natality si uvědomuje. V brilantním závěru oznámí městu a světu, že pokud nevytvoříme patřičné podmínky pro slečnu Hajnou, aby rodila alespoň 1,56 dítěte, spějeme ke katastrofě. Je nesporně ve "veřejném" zájmu, aby nám natalita rostla, protože jinak nás čeká hrozná tragédie. Za 28 let 7 měsíců a 3 dny už budeme mít 1,8 seniora (dříve důchodce, ale to neznělo příliš odborně) na jednoho pracujícího, proti dnešním 1,4 seniora na jednoho pracujícího. To povede k zhroucení penzijního systému.

Druhý den jsou toho plné noviny, pan Nebeský je na všech televizních obrazovkách, slečna Hajná je litována a pan Zádumčivý je po právu terčem veřejného opovržení, protože je příčinou nízké natality (a současně viník budoucího zhroucení penzijního systému). Vůbec nechápe, co je to "veřejný zájem".

Je mimo všechny pochybnosti, že ve světle silných objektivních faktů si nikdo netroufne ani špitnout o zájmech pana Zádumčivého. Fakta jsou konkrétní a robustní, tudíž snadno převálcují nemoderní buržoazní přežitky subjektivních zájmů.

V nejlepším případě si někdo řekne, "vždyť mu to nic neudělá" nebo "něco na tom je". V doslovu už jen pan Nebeský oznámí, že pokud nebudou v praxi implementovány jím navrhované kroky k naplnění "veřejného" zájmu, tak na tom budeme ještě hůře než nejhůře.

Takhle nějak vypadá "intelektuálova apokalyptická kaskáda", jak to nazývá Patrik Michaels a popisuje její průběh takto:

a) Vytvoř problém a definuj jej jako apokalypsu.

b) Prezentuj svou vizi ve vědeckých termínech a snaž se přesvědčit laiky, že tento pohled sdílí naprostá většina vědců v daném oboru.

c) Zveřejni strašidelné prognózy toho, co se stane v případě, že vlády nepřijmou opatření, která navrhuješ – pamatuj: jen hrozivě znějící vize přitáhnou pozornost médií.

d) Kontaktuj lobbistické skupiny, které budou mít prospěch z opatření, která prosazuješ, a snaž se získat jejich podporu.

e) Stane-li se Tvůj problém součástí politické agendy a veřejné diskuse, vyber si ze dvou možností:

f) Vstup do politiky se svým problémem nebo vytvoř nový problém a sled kroků opakuj.

Samozřejmě, že na tomto místě bude mít spousta čtenářů pochybnosti o správnosti nebo nesprávnosti použité metodologie. Existuje nějaká optimální natalita (poněkud neomaleně bych se zeptal, jestli také existuje optimální mortalita)? Proč je špatně/dobře, že si lidé pořizují průměrně právě tolik dětí, kolik si jich pořizují? Jak s tím vším souvisejí průzkumy veřejného mínění? A budou ji cupovat na kusy. Již takové "metodologické" úvahy jsou velkým úspěchem etatistů. Rafinovaně zatemňují podstatu jevu – vůbec nikdo nemá právo strkat nos do intimního rozhodování svobodných jedinců o tom, kdy a kolik dětí spolu budou mít! Všechno mimo uvedený výrok je sociální inženýrství.

Dovedu si v této chvíli představit rozhořčeného čtenáře, jak prohlašuje, že je to přitažené za vlasy. Nechť se takový čtenář rozhlédne kolem sebe. Politiky, které mají podporovat natalitu, vymýšlejí snad úplně všechny vlády tzv. "civilizovaného" světa. A chlubí se tím. Švédský baby boom nebo "Husákovy děti" byly dávány (dnes už tolik ne) jako zářný příklad úspěchu etatistických politik. Dnes už víme, že se žádné "dodatečné" dítě nenarodilo. Jen se všechny narodily v kratším časovém úseku, což vedlo pouze k strukturálním nerovnováhám, které by nikdy bez natalitních opatření nenastaly.

Kromě toho, kdyby mně někdo řekl před pěti lety, že se najdou jedinci, kteří budou předepisovat, co se má jíst a pít ve "veřejném" zájmu, tak bych si myslel, že úplně zcvoknul. Jak může být jídlo a pití "veřejným" zájmem? Sto lidí, sto chutí. No, a vida. Už jsou v "moderní" Evropě 4 (slovy čtyři) státy, kde to existuje. Protože populace zdraví je přece "veřejným" zájmem.

Je to, zkrátka a dobře, stále stejná písnička. "Veřejný" zájem je noblesně znějící alibi, kterým polovzdělanci obhajují násilí na jiných lidech, jímž nutí ostatní žít podle jejich představ. To je jeho jediný obsah.