Kdo se na něm podílí a jak? Vidíme skutečný stav justice? Vidíme příčiny negativních jevů na správných místech?
Všimněme si nejprve, že média bez výjimky neinformují o právu či justici, ale fakticky mají nekonečnou rubriku černá kronika, takže dlouhodobě vytvářejí dojem, že justice a policie jedno jsou, že právo není právo, ale jen skandál, krádež, loupež, mrtvoly a dopravní nehody. Je více než zhoubné pro justici, ale i pro právní prostředí, a tudíž pro společnost, že ani seriózní deníky nepíší o právu obecně. Kdejaká pitomost od zahrádkaření po jógu má svoji pravidelnou rubriku, a právo nic.
Nejde o to, aby se nepsalo o zločinech či justičních omylech. Jde jen o to, psát též o právu stejně třeba jako o ekonomice či sportu. Jaká je tendence kladenského hokejového celku pro tento rok a že se pokutový kop napříště mává i po faulu za vápnem, se dočtu hned. Jaký je nový právní předpis o doručování, jaké má vady a klady, kolik soudců je v Kladně – nikdy. Stačí si koupit třeba londýnský tisk a hle, komentáře rozhodnutí, úvahy o tendencích v právu, fundovaná kritika. Jak se má normální čtenář něco dozvědět o justici z líčení procesu se zlodějem Vonáskem či výkřiku uraženého rodiče, který unesl dítě a pak dojemně pláče do kamery? Já taky nemám důvěru v justici, když se začnu chovat jako běžný konzument masmédií.
Zlovolným škůdcem justice je také politika. Nejde teď o hrátky s nezávislostí soudů a kárnou odpovědností. Jde o to, jak se politici chovají k právním instrumentům. Podávají trestní oznámení tak rychle, že ani sami nemohou věřit, že nedělají nic jiného než obtěžují policii. Inflace žalob a nulových výsledků, neustálé „my zákonem nakážeme, my zákonem zakážeme“. Je nasnadě, že běžný občan justici bere jako pohůnka těch nahoře. Ránu z milosti justici dávají komentáře jednotlivých politiků (nejlépe šéfů stran) typu „ten rozsudek respektuji, ale hluboce s ním nesouhlasím“. Za týden, když se to hodí v jiné kauze, „zcela důvěřuji nezávislým soudům“. Přímo lahůdkou je pak každé vyjádření, „teď si posvítíme na…“. Jediný logický závěr pak je, že justice je neposlušný nástroj politické moci, který logicky není nezávislý a nestranný.
Samy soudy jsou pak ale příčinou nedůvěry (a vytváření svého špatného obrazu) pro nedostatečnou schopnost nápravy justičních chyb a zlotřilostí státní správy. Kolik nespravedlivě obviněných, nespravedlivě stíhaných, zavřených ve vazbách, trápených dlouhým soudním řízením nebo drcených nezákonným postupem správního úřadu dostalo skutečně spravedlivé odškodnění? Nejde však o to poskytnout médiím a jejich prostřednictvím veřejnosti populární rozsudek, soudy tady nejsou od toho, aby byly populární, ale aby soudily spravedlivě. Jde o to vyjádřit, že jsou zastáncem občanů vůči státu i sobě samým.
Cesta nápravy, třeba při odškodnění vazby nevinného člověka, je více než trnitá. Omluvy se prakticky neposkytují či nepřiznávají a není mi známo, že by kdokoliv, včetně těch nejkřiklavějších případů, dostal morální satisfakci ve formě peněžního odškodnění za narušené rodinné vztahy, pošramocenou čest či ponížení, které zažil. Soudy se bojí říct: trestní stíhání je pro tebe, milý občane, ponížením, ukázalo se, že jsi nevinný, státe, omluv se, zaplať odškodnění alespoň tak veliké, aby si za ně člověk koupil nové auto nebo třeba cestu kolem světa. Chyby dělá každý, a když chybuje stát či soud, řádně a štědře tě odškodní. Jako trestáme zločince, jsme přísní na sebe.
Na podporu svých tvrzení, jistě mnohé rozčilujících, mohu vzít jiný výzkum STEM. Soudce je vnímán dlouhodobě jako jedna z nejprestižnějších profesí a požívá jako jednotlivec vysoké důvěry. Nepochybně je zde zachován dlouhodobě udržovaný odkaz a priori důvěryhodné postavy, který promítá veřejnost do svých preferencí. Jak je pak možné, že stav složený z nejdůvěryhodnějších osob je dohromady spolkem s důvěrou blízko bodu mrazu? Je tomu právě proto, že veřejnost nehodnotí justici, ale jen a pouze to, co za justici považuje, odraz reálné věci v křivém zrcadle. Nepředpokládám, že se změní politici. Novináři a soudy by však celkem snadno mohli fasádu justice zbavit jejího současného falešného obrazu. Ale stejně se bojím dne, kdy bude důvěra v justici na 99 procentech. Všeho s mírou platí i zde, takže by stačilo těch procent tak 49.
LN, 8.8.2008
Autor je advokát