Přirovnávat boj proti změnám klimatu k boji proti komunismu je chucpe
Občas se objeví přirovnání současných klimatických stávek studentů k protikomunistickým protestům jejich předchůdců před 30 lety. Vzhledem k povaze těchto akcí a jejich skutečným cílům je to dle mého soudu přirovnání nehorázné.
Na názor přirovnávající dnešní studenty stávkující za klima k jejich předchůdcům – protagonistům Sametové revoluce – jsem narazila v různých diskuzích a komentářích již několikrát. Naposledy při stávce na Filozofické fakultě (zde). Její organizátoři konkrétně prohlásili, že „současnou situaci lze přirovnat k době Sametové revoluce před 30 lety“. Dle mého soudu je to hodně odvážné tvrzení. Obě záležitosti totiž bez nadsázky spojuje tak maximálně to, že v obou případech studenti přespávali na fakultní půdě ve spacáku.
Některé rozdíly mezi oběma událostmi jsou pochopitelně objektivní a vycházejí z odlišné společenské situace. Současní stávkující se třeba nemusí bát toho, že by byli za svoje aktivity nějak popotahováni. I díky svým o 30 let starším předchůdcům. Když šli ti do stávky, nebylo ani zdaleka jasné, jak to dopadne. A tak zatímco dnes je asi největší starostí stávkujících studentů na všech možných webech a sociálních sítích sdělit, že je „klima v háji“, oni že se na to už nemůžou dívat, a proto přinesou světu oběť ve formě svého nevzdělávání, jejich předchůdci před 30 lety s obavami sledovali, jak se sjíždějí do Prahy autobusy s milicionáři, a přemýšleli, jestli od nich dostanou nakládačku ještě dnes, nebo až zítra.
Tenkrát šlo totiž o demonstrace protirežimní, zatímco současné klimatické stávky jsou naopak často prezentovány a kvitovány jako „pozitivní a žádoucí aktivita mladé generace“. A tak jsou spíše selankou než rebelií. Na tom nemění nic ani to, že při zmiňované „okupační“ stávce na Filozofické fakultě údajně hrozilo vyklizení budovy školy policií, pokud ji studenti neopustí do 22. hodiny. No já tedy nevím, ale dokáže si někdo představit, jaký virvál by se strhl, kdyby na studenty obětující se pro záchranu planety nastoupilo policejní komando a vyvleklo je na ulici?
Zásadní odlišnost je také v podpoře stávkujících ve společnosti. Před 30 lety už měla drtivá většina lidí komoušů plné zuby a chtěla změnu. Jen málokdo sice v té době dokázal popsat, jaký by měl být onen „cílový stav“, ale veřejnost se dokázala shodnout na tom, že cesta k němu vede přes svobodu slova, otevřenou diskuzi, svobodné volby a především poslání komunistů na „smetiště dějin“. To poslední (a nejdůležitější) se sice bohužel nepovedlo, ale to je jiný příběh.
Protesty a následná stávka studentů v listopadu 1989 tedy vycházely z volání a touhy podstatné části společnosti po změně. A mladí do toho tenkrát šli doslova „po hlavě“, protože se na rozdíl od zbytku společnosti nebáli. Respektive se ještě nestihli začít bát. Ti starší měli totiž ještě v živé paměti rok 1968 a hlavně to, co se odehrávalo po něm. A tak se obávali, aby se situace neopakovala. Postupně se však i oni zbavili svého strachu, přestali studentům „jen“ držet palce a začali je otevřeně a masivně podporovat. A s režimem to šlo rychle z kopce...
O takové podpoře si mohou nechat dnešní klimatičtí stávkující jenom zdát. Ne, že by si lidé neuvědomovali, že se s klimatem něco děje. Mají ale pocit, že panikářské výkřiky studentů o „zkažené budoucnosti“, že „za 12 let bude pozdě“ a výzvy k „okamžitému zastavení toho či onoho“ k hledání účinného a realizovatelného řešení nejenže nepřispívají, ale svým konfrontačním naladěním jej naopak komplikují. Proto klimatické protesty mladých masovou pozitivní odezvu ve společnosti nevyvolávají. Spíš právě naopak.
Největší odlišnost mezi protesty studentů před 30 lety a jejich současnými následovníky je však v jejich motivaci a cílech. Zatímco ti první bojovali proti totalitě a usilovali o svobodný dialog mezi zastánci různých názorů, ti druzí po žádném takovém dialogu nevolají a jediné názory, které jsou ochotni akceptovat, jsou ty jejich. Tedy pokud lze výkřiky začínající slovy „okamžitě ukončit...“ vůbec považovat za názory.
Nemají je ze své hlavy. Stejně jako předchozí generace mladých lidí jsou totiž i oni lehce manipulovatelní. Jediný rozdíl je snad v tom, že nyní se k tomu používají jiné metody než dřív. A tak místo masivního vymývání mozků prostřednictvím tištěné propagandy a plamenného řečnění na shromážděních aplikovaného hojně třeba na modrokošiláče v 50. letech, se k tomu dnes využívají sociální sítě a nástroj nazývaný „sdílení“. Je to v podstatě podobný mechanismus šíření blábolů jako jsou „řetězové maily“ u seniorů. Jenom je mi v tom případě záhadou, proč je předmětem zájmu „bojovníků proti dezinformacím“ především metoda druhá a proč nebojují stejně usilovně právě i proti fenoménu „sdílení“. Že by jim šíření dezinformací v některých případech až tak nevadilo?
Ale zpět ke klimatické manipulaci. V jejím důsledku totiž mladí lidé svými stávkami, demonstracemi, blokádami a jinými formami protestů slouží (někteří nejspíš nevědomky, jiní pravděpodobně zcela uvědoměle) jak těm, kterým jde jen o byznys spojený s „bojem proti klimatickým změnám“, tak i těm, co usilují o změnu politickou. To druhé platí třeba pro „Rebely proti vyhynutí“ usilující dle mého soudu o odstranění demokracie (psala jsem o tom zde). Pro levicové extrémisty (příčí se mi těmto týpkům říkat „aktivisté“) z Against Coal je pro změnu trnem v oku kapitalismus (zde). Jeho konec ostatně požadovali i stávkující na Filozofické fakultě (zde). Asi nejotevřeněji se pak k úsilí o politickou změnu přihlásila ikona amerického programu „Green New Deal“ Alexandra Ocasio-Cortézová, která prohlásila, že jeho cíle nejsou ekologické, ale politické (zde). Tím se ostatně netají ani jeho evropský klon „Green New Deal for Europe“ (zde).
Celé to klimatické tažení, jehož jsou stávky a demonstrace mladých lidí jen jednou součástí, tak začíná postupně přerůstat v boj o politickou moc. A jak pozoruji jeho „zelené“ protagonisty, sílí ve mně neodbytný pocit, že onen „nový politický systém“, který má být výsledkem tohoto úsilí, nároky kladené na demokratickou společnost moc splňovat nebude. Zato bude vykazovat některé znaky totality. Nebo si snad někdo myslí, že ti, co odmítají svobodnou diskuzi se svými oponenty ve chvíli, kdy o moc usilují, ji připustí, až tu moc získají?
Kdepak. Stávkující studenti před 30 lety usilovali o úplně jinou kvalitu společnosti než jejich současní následovníci. Dokonce si troufám tvrdit, že cíle těch druhých jsou v rozporu s ideály, za které bojovali ti první. Proto je dle mého názoru přirovnávání stávkujících za klima s těmi protikomunistickými nebetyčné chucpe.
Převzato z blogu se souhlasem autorky