Vezmu si na pomoc Nerudu: „Studujme skutečnost stranou smyšlených systémů.“ Kéž by to uměli zejména politici, neboť opak znamená předsudečnost a myšlení či vlastně nemyšlení dogmatické.

Podívejme se na naši společnost optikou vajíčkových demonstrací. Nespokojenost s politikou se až bolestně, ale snad i ozdravně zhmotnila. Ale neplatí žádné „kde se vzala, tu se vzala“. Dorůstala. Vypočítejme jen některé milníky, které k ní vedly:

Existence KSČM – strany, která se prosmýkla z režimu totalitního do demokratického, nechřadla, ale k našemu bezmocnému úžasu bobtnala a je tady, tučná a samolibá. Rostoucí promiskuita ČSSD s touto stranou až do stavu, na který zíráme na jednotlivých hejtmanstvích. Neřešená - mimo komické záchvaty jednotlivých politiků - otázka romská. Gradující extrémistické strany a hnutí a jejich hitparády pod zabedněnými okny demokracie. Hnusné násilí a bezmoc s ním něco účinně dělat kolem fotbalových zápasů. Nelibé portréty jednotlivých stran a jejich koryfejů: nepůvabné třenice v ODS kolem volby šéfa, útok na korupci jen verbální, minimální schopnost sebereflexe. ČSSD, která vyronila trapnou, šaškárenskou figurínu Grosse, narcistního hochštaplera Davida Ratha, kaprála populismu a demagogie Paroubka - ale nikdy doopravdy neusilovala o ofrišování a reformu směrem k evropské sociální demokracii. Političtí vrtichvosti lidovci, definovaní za posledních pár let umolousaným Čunkem, od něhož jsem nikdy neslyšel rozumné, natož programotvorné slovo. Snad staronový Cyril Svoboda utuží staré a přinese nové myšlenky. Leč zatím chvostovrtění ukazuje doleva. Nadějně nastoupivší zelení, jejichž uhlazený exšéf píše vulgární psaníčka a jehož feminizace strany dopadla bědně - až k možnosti likvidovat stranu; jakože její rozpůlení ji může oslabit až do zmizíkova. Přitom jadrný a společnosti prospívající program ze zřetele této strany odtál. A nepočítejme KSČM, která tu čeká jak číhavý stabil a patník naší bezmoci. K politické koláži přidejme lotry, kteří pokojně utíkají ze země, lotry uvnitř policie , lotry po levici i po pravici, ve všech stupních politické garnitury.

A jeden z vrcholů tohoto karnevalu Jeronýma Bosche jsou výjevy a výkony našeho parlamentu: zmetkové zákony dál a dál jen flikované, trvalá hra na písku jednotlivých partají, nikoli v zájmu společnosti, jednota tohoto parlamentu zásadně jen když jde o osobní prebendy. A poutavý fenomén přeběhlictví, tak sprostý, až duše občana sténá. K málo sličným aktivitám takového parlamentu patří i demontáž vlády, která předsedá EU. Přidejme na tuto smutnou hromadu: malá domahatelnost práva, neumětelství či nevůle vyrovnat se majetkově s církvemi, neschopnost vrátit sedlákům majetky nebo kompenzovat finančně, co jim uloupila zemědělská družstva bolševického režimu, myšlenková tupost a netvořivost jednotlivých stran, zato zduřené papalášství, cynismus, mazlavá jejich nepotrestatelnost pod deklem imunity, kterou si pochopitelně tak hýčkají.

K ubohosti obrazu našich stran přidejme trapňoučké omleté kampaně se slavobránami billboardů, se slogany pro bezmozky. A v poslední době i s náborem švarných reliéfních blondýnek nebo jinak medializovaných borců pro zvednutí tzv. imidž jinak splasklých partají. Jsou to, místo programů, jen smutné a bizarní volavky a pouhé prostitutivní činy těch stran.

Kdy tak některá ze stran řekne: „Neděláme žádnou kampaň a doličných 100 milionů dáme na …“ Kdy některá ze stran přestane s pouhým bubnováním proti korupci a opře se proti ní sofistikovaným, reálně možným řešením? Kdy některá z těch stran přestane považovat spílání jiným v politickém ringu za prostředek, který se nám má líbit a lákat k její volbě? Kdy některá strana navrhne a zkusí realizovat stop úděsnému automobilovému mordování na našich silnicích? Kdy některá ze stran – místo žebrání o hlasy do EUparlamentu – zdvihne zásadní a zodpovědnou diskusi kolem Lisabonské smlouvy a EU vůbec, když jsou přece patrně našim budoucím osudem?!

Tato inventura naší politické mizerie je neukončitelná. A jejím výsledkem je hluboká zraňující frustrace z politiky a z politiků. Rostla od údivu přes rozladění a nesouhlas, až k hněvu či pasivitě. Frustrace je infarktózní stav a neventilovat ho je pro organismus zhoubné. Těžko se dá snášet, jak etika a politika se od sebe pustošivě vzdálily až k ochoření společnosti. Schází nám mravní autority, jakými byli za první republiky Masaryk, Kramář, Šalda, Peroutka, Čapkové, Rádl… Naše situace pak vede k sesuvu hodnot, k destrukci občanských ctností, k odsunu od věcí veřejných, k odsuzování demokracie samotné. Většina - a nadto nadále rostoucí - ignoruje volby a my, kteří nikoliv, jsme pak ve výsledku jejich rukojmí. Z této společenské atmosféry roste počet extrémistů s jejich zkratkovými řešeními, motivované i nemotivované násilí. A zvláštní druh exilu: do sebe, do sobectví, zády k sociálním vztahům.

Frustrace z bezmoci věci napravit má dvě podoby: tichá, do sebe zavinutá trýzeň, nebo detonace, vzpoura, revolta, agrese. Nedosažitelnost politika zavřeného na sekretariátech, za skly aut a televizních obrazovek, v parlamentních palácích, se pak rázem srázem ventiluje v přímém setkání tím zkratem – třeba vejcovrhy.

Copak politikové nereflektují, jak se nám vzdalují? Jak se nám „dvoří“ jenom v období voleb? Jak vypouští barevné balónky dutých slibů? Jak především oni sami, jenom oni, torpédují vytrvale, zblázněně, pitvorně politickou kulturu, k níž pak absurdně a alibisticky vyzývají jiné?!

Kdyby ostatní společenské stavy – všichni dělníci s hmotou i s duchem - byli na úrovni našich politiků, tak republika má na všech nárožích dávno vyvěšené vlastní parte.

A tak chápu vejcovrhače jako výkřik proti naší občanské pasivitě, vidím přímou linii od obou Janů, Palacha a Zajíce, přes studenty z r. ´89 až k nim – zejména - když sami mladí iniciátoři řekli: dost házení vajec, hažme volební lístky do urny. Vzkazují občanům: Probuďte svou hrdost. Odvrhněte povrchní manipulaci politikářů. Politici jsou jen naši zaměstnanci, stáhněme je z oběhu, kdykoli nás zrazují. Kroužkováním volme jen ty, kteří mají reálný program, osobní kvality, mravní integritu. Masaryk občas pojmenoval situaci jako Kocourkov a Hulvátov. Současní politici pomohli vytvářet tady Bezestudov, Trapnoděje, Korumpovo, Truchlofraškovice.

Úhrnem: tristní zjištění, že vrcholní politici – až na útlé výjimky - nejsou žádnou elitou naší země. A poučení z vejcovrhů: Politici, nenadávejte na zrcadlo, máte-li křivou hubu.

Zkráceně otisknuto v Lidových novinách 17. 6. 09

Autor je vysokoškolský pedagog