Ve věku, kdy je všechno šaškárna, musí se šaškárnou stát i věda. Ale nemusíme hned lomit rukama nad zkázou mravů a obecného vkusu. Alexander Graham Bell také předváděl telefon, svůj nový vynález, v cirkuse. Toto mějme na paměti, než se začneme rozčilovat nad faktem, že se kolem naklonovaných pěti psů rozpoutala humbukální tsunami.

Do pozadí nevidíme, takže nevíme, zdali prezentaci prvního naklonování psa vymysleli marketingoví odborníci toho typu, jak jsme je poznali ve filmu Vrtěti psem. Provází ji srdcervoucí příběh. Pes, jehož DNA byla nyní replikována, byl nalezenec. Na scénu se dostavil v okamžiku, kdy jistou Bernann McKinneyovou napadl zlý velký chlupatý pes, pravděpodobně s černým kloboukem na hlavě. Tento hodný pes s bílým kloboukem na hlavě toho zlého zahnal za zvuků ústřední melodie ze Sedmi statečných. Zachráněná paní se ho ujala, dala mu jméno Booger, a když pak tento psí hrdina odešel cestou veškerého těla, použila tkáň z jeho ucha a odborníci z firmy RNL Bio z ní získali materiál pro naklonování pěti dalších pejsků.

Všech pět se jmenuje Booger, což může v domácnosti paní McKinneyové způsobit jakési komplikace. Původní Booger se naučil jí zouvat a obouvat boty a podával jí pití z ledničky. Paní McKinneyová zamýšlí i nové klony vycepovat stejným způsobem. Možná ale, že je dotyčná dáma vypustí na ulici, aby se rozběhli do čtyř světových stran (předpokládejme, že jednoho Boogera si nechá) a bránili zase jinde před kousavými psy slabé ženy.

Není na světě nic dostatečně užitečné a ušlechtilé, aby se to nedalo zneužít k nesmyslu, a přiznejme, že klonování domácích mazlíčků je nesmysl obrovský.

Souvisí ovšem s jiným nesmyslem obecnějšího rázu.

Lidé zmasírovaní literaturou science fiction se naučili zaměňovat klonování a replikaci.

Odtud plynou představy, že z nějakého hlenu nalezeného v troskách Hitlerova bunkru půjde naklonovat pět set Hitlerů, kteří si nechají narůst patku a knírek a ovládnou svět. Možná se hlen najde a možná, že se z něho pět set klonů vyrobí (spíš nemožná, ale hrajme si na „možná“, je to princip science fiction), ale zcela určitě tyto nové bytosti žádný svět ovládat nebudou.

Pět nových Boogerů, kteří stáli paní McKinneyovou sto tisíc dolarů, je prostě pět předražených štěňat, nic víc, nic míň. K původnímu Boogerovi mají v nejlepším případě tak daleko nebo tak blízko, jako mají k sobě daleko a blízko jednobuněční sourozenci. V každém případě to jsou rozdílné bytosti a rozdílné osudy.

Představme si, že by firma RNL Bio naklonovala DNA z chlupu z ocasu domovníkova vořecha. Dost možná, že to i udělala, pěkně v tichosti, bez humbuku. Jinak by si mohla sotva troufnout tahat z paní McKinneyové sto tisíc dolarů (se slevou pro prvního zákazníka) a tím méně pak účtovat sto padesát tisíc pro tři stovky dalších zájemců, kteří už stojí ve frontě.

Ovšem chlup z ocasu domovníkova vořecha má menší humbukální hodnotu než ucho z Boogera zachránce, Boogera obouvatele a zouvatele bot. Na chlup z ocasu domovníkova vořecha by RNL Bio těch tři sta bohatých hejlů nenachytala, to si troufnu odhadnout, třebaže nejsem marketingový odborník. Z tohoto hlediska je šaškárna kolem Boogera nezbytný předpoklad k tomu, aby se rozjela nová technologie v oboru genového inženýrství. Profesor Christiaan Barnard by nejspíš nedokázal provést první transplantaci lidského srdce v roce 1967, kdyby operaci nepředcházely stovky transplantací provedených na psech. Sám jsem byl jedné takové svědkem v roce 1963. Z tohoto zorného úhlu se dívám na celou tu šaškárnu s porozuměním a sympatií. Tři sta bohatých hejlů, jak řečeno, pomohou financovat výzkum, který může v budoucnu sloužit lidem, a tudíž rozumným účelům - za předpokladu, že službu lidem pokládáme za rozumnou.

Má to ovšem stinnou stránku a ta také souvisí s onou šaškárnou.

Upevňuje se klamné přesvědčení, že jde o replikaci bytostí. Že je to něco jako nesmrtelnost. Spánku se někdy obrazně říká „malá smrt“. Večer ztratíme vědomí, ve snu žijeme jiné životy, a pak se ráno probudíme a jsme nový člověk. Z toho se snadno odvodí představa, že smrt je něco jako spánek. Co na tom, že někdo umře. Naklonujeme si ho a bude s námi znovu. Takto budou uvažovat (uvažují) sympatizanti genových technologií. Ale z té představy se odvíjí i prudký odpor. V představách alarmistů nastupují bataliony Hitlerů. Straší nás výrobou lidí na běžícím pásu, jak to popsal už v roce 1932 Aldous Huxley v románu překládaném jako Konec civilizace. Genové technologie se dostávají do nesmyslného konfliktu s náboženským cítěním a narážejí na morální bariéry.

Přitom je to tak prosté. Není to replikace. Je to přenos genetické informace. Jenže bez šaškárny a s ní spojených důsledků to bohužel zřejmě nejde. Asi jsme si tu potřebu přinesli v genech.

LN, 7.8.2008