Památník tzv. cikánského sběrného tábora v Letech slouží již po mnoho let jako obvyklé divadlo, kde se jednou za čas sejde romská společnost, duchovní a výjimečně nějaký politik. Po protestech proti vepřínu vše utichne.
Posléze se vládnoucí politik vyjádří v tom smyslu, že zbourání vepřína je nákladem, na který vláda nemá t.č. peníze. Firma vlastnící vepřín vyjádří ochotu k přestěhování, avšak za cenu zbudování stejného kdekoli mimo Lety, což vláda odmítne.
V době druhé světové války bylo v protektorátu Böhmen und Mähren celkem 2126 různých trestnic, vězení, táborů atd., kde nacisté věznili, mučili a v některých popravovali české obyvatele. Mnoho těchto budov dodnes stojí bez toho, aby byla na jejich stěnách umístěna alespoň nějaká pamětní tabule či upozornění na to, co se v těchto prostorách vlastně dělo.
O táboře v Letech se začalo hovořit až po listopadu 1989, kdy se objevily termíny jako koncentrační tábor v Letech u Písku apod.
Tábor byl otevřen v roce 1940 jako zařízení pro osoby, které se vyhýbají práci. V době jeho zřízení nebyl vůbec zamýšlen jako etnický internační tábor. Vězňové (chovanci) byli zařazeni do tří tříd, přičemž po splnění pracovní převýchovy byli po předepsané době propouštěni. Za celý rok 1941 bylo v táboře něco přes 500 vězňů, z čehož cikáni tvořili asi jednu desetinu. Práce byla většinou mimo tábor na výstavbě silnic, v lese či na poli. Za celý rok 1941 zemřeli v táboře tři vězňově.
V červnu 1942 na rozkaz německého velitele protektorátní policie Horsta Boehmeho byly osoby cikánského původu internovány do dvou táborů - v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Týkal se jen těch, kteří se nemohli prokázat produktivní prací a žijících asociálním způsobem. Po svezení zatčených - mnohdy celých rodin - byla kapacita tábora překročena zhruba trojnásobně, než bylo původně zamýšleno. I vzhledem ke způsobu předchozího života bylo značné množství přišedších nemocných, a to mnohdy velmi závažně. Mnoho lidí trpělo tuberkulózou plic a kostí, svrabem, trachomem (infekční zánět vedoucí ke slepotě) a zejména tyfem. Hygienické podmínky v táboře zdaleka neumožňovaly patřičnou izolaci a vzhledem k válečné situaci na frontě ani adekvátní léčbu vážně nemocných.
Koncem roku 1942 propukla v táboře epidemie tyfu. Tato nemoc způsobila m.j. odklad již plánované deportace vězňů cikánského původu do vyhlazovacích táborů, která byla nařízena Heinrichem Himmlerem. V lednu 1943 bylo v táboře provedeno očkování proti tyfu, což celou epidemii de facto zastavilo (přesto došlo k úmrtí cca 60 osob na tuto nemoc). Vše se stalo i díky českému lékaři židovského původu Michalu Bohinovi, který byl zbaven možnosti své praxe a do tábora v Letech byl v podstatě odvelen. Tento lékař se dožil konce války v Terezíně.
Během roku 1943 byli vězňové letského tábora deportování do Osvětimi, poslední transport asi 400 osob se uskutečnil v květnu 1943. Zbylých 200 vězňů bylo propuštěno, tábor byl spálen a prostor byl desinfikován. Za celou dobu existence tzv. cikánského tábora jím prošlo cca 1300 vězňů, přičemž prokazatelně v něm zemřelo 326 lidí, a to na choroby, nedostatečnou hygienu či špatnou stravu. Ze zbylých tří čtvrtin vězňů byla většina transportována do Osvětimi, část z tábora utekla a část byla propuštěna.
Režim v táboře v Letech byl poměrně odlišný od života v klasických koncentračních táborech. Vězňové neměli vytetovaná čísla, mohli přijímat návštěvy příbuzných žijících vně, tábor nebyl střežen ostnatým drátem či pod proudem, nebyly zde strážní věže s ostrou střelbou. Za celou dobu tábora nebyl nikdo popraven či jinak násilně usmrcen. Úmrtí v táboře bylo výlučně z důvodů uvedených výše. Podstatná část vězňů zahynula v transportech ve vyhlazovacích táborech v Osvětimi a Březince.
V České republice se nacházejí místa, kde docházelo k mučením a popravám českých občanů a která nyní slouží ke zcela jiným účelům, jež by bylo možné rovněž považovat za dehonestující. V Brně Žabovřeskách existují dodnes plně funkční studentské Kounicovy koleje, v jejichž prostorách bylo popraveno či jinak usmrceno cca 1300 lidí. Přesto je objekt využíván k bydlení a veselému životu studentů a smutnou historii připomíná jen pamětní deska. Podobné je to v kulturním domě v Březové nad Svitavou, kde se dnes konají zábavy. Tento dům sloužil jako internační tábor pro vojáky Rudé armády, kde jistě nevládla žádná idyla.
Mnohá místa válečných útrap vězňů jsou již zastavěná a případné požadavky na odstranění nepietních staveb by byly finančně neúnosné.
Tábor v Letech u Písku je dnes do značné míry zviditelňován tím, že zde byli v určitou dobu jeho existence internováni cikáni. Jsem si téměř jist, že pokud by šlo o tábor stejného druhu pro tzv. majoritní část populace, vůbec bychom o něm nevěděli, nebo by bohatě stačil památník v jeho blízkosti, tak jak je tomu dnes. Nijak neumenšuji utrpení vězňů v tomto táboře i oběti epidemií, a to bez ohledu na původ či rasu. Mediální tanečky okolo vepřína však do značné míry dehonestují památku mrtvých či deportovaných a spíše než jako pietní místo slouží jako prostor pro politickou či osobní exhibici.
Na druhou stranu je však třeba říci, že pokud kterákoliv skupina obyvatel chce zřídit pietní místo pro připomínku své historie, nikdo jí nebrání provést sbírku, vykoupit pozemek či budovy a posléze zřídit památník dle vlastních představ. Požadovat prostředky po státu by mohlo spustit kaskádu dalších podobných požadavků, což je nad možnosti současné ekonomiky.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora