Stále stejná parta, stále stejná jména, můžeme jim říkat havloidi, pravdoláskaři, pražská kavárna, věční petenti nebo jinak. Na tom nesejde. Považují se za majitele jedné jediné správné pravdy, aktuálně se navíc stavějí do role jediných majitelů Listopadu 1989. Sami sebe považují za demokraty, ale běda, když není po jejich nebo když někdo vidí věci jinak. Třeba teď, když i jiní aktéři Velké sametové vzpomínají, co prožili, ba dokonce si dovolují poskytovat rozhovory a MF Dnes má tu drzost, že je tiskne.

Jednoho z těch, proti kterým protestují, docela dobře znám. Pavel Chalupa je herec, dabér, novinář, producent, organizátor festivalů, zakladatel světového romského festivalu Khamoro a festivalu židovské kultury Devět bran. V době Velké sametové byl studentem DAMU a členem stávkového výboru. Byl to právě on, kdo na jevištích Realistického a Národního divadla četl prohlášení studentů. Proč na něj mají pravdoláskaři pifku? Určitě také proto, že později v době televizní spacákové krize nestál na jejich straně, nýbrž na té správné, totiž na straně práva. To znamená proti všem těm zpovykancům, redaktorským, hereckým, politickým i jiným, co si sami pro sebe ukradli veřejnou televizi, která má být (a dodnes není) nás všech.

Jeho rozhovor na vrátnici České televizi, který tenkrát vedl s Martinem Mejstříkem, kdysi také studentským vůdcem, později senátorem i lůzrem a v době spacákového třeštění jedním ze zpovykanců, by měl vstoupit do dějin žurnalistiky. Režisér Radim Špaček svůj dokumentární film Bezesné noci, který televizní krizi zaznamenává, určitě netočil jako podporu Hodače, Bobošíkové a dalších, přesto tak dnes vyznívá. Proč? Přestože si Špaček zachoval profesionální odstup a děje na obou stranách barikády nijak nekomentuje, pouze zaznamenává, zpovykanost a svévole vzbouřenců z natočeného materiálu tak bije do očí, až je člověku stydno. A onen rozhovor, který spolu na vrátnici vedli dva bývalí spolužáci a sametoví revolucionáři, kteří už ale stáli na opačných stranách, opravdu stojí za to. Mejstřík v roli namistrovaného demagoga a majitele jediné pravdy, skromný Chalupa nikoli v roli, nýbrž jen jako bytostný demokrat, skoro se mi chce napsat galénovský.

Toho druhého, proti kterému petenti protestují, dnešního galeristu Jiřího Jaskmanického, neznám. Nicméně právě jemu se podařilo nachytat samozvané majitele Listopadu dokonale. To když obratem po jejich protestech zveřejnil dopis, jenž dokazuje, že mluví pravdu, když říká, že demonstraci na Albertově z titulu předsedy Městské vysokoškolské rady SSM organizoval právě on.

A kdo jsou ti věční petenti? Pořád ti samí, novinkou je jen zvýšená frekvence občanských demokratů, ale ani to u nové, fialové, „krajně středové“ ODS nepřekvapuje. Tentokrát jsou to tihle:

Michael Žantovský, Monika MacDonagh-Pajerová, Pavel Žáček, Ivan M. Havel, Dagmar Havlová, Daniel Kroupa, Marta Kubišová, Jan Ruml, Vladimír Mišík, Jiřina Šiklová, Jaroslav Hutka, Olga Sommerová, Fedor Gál, Michael Kocáb, Marek Benda, Jan A. Dus, Zuzana Roithová, Jan Hřebejk, Petr Zahradník, Petr Jarchovský, Andrea Sedláčková, Petr Hlaváček, Noemi Zárubová-Pfeffermannová, Marek Tomin, Jan Štern, Jiří Oberfalzer, Nataša Dudínská, Leoš Rousek, Vratislav Doubek, Ilona Knitlová, Jan Horník, Jindřich Štreit, Ondřej Zach, Petr Kolář, Josef Lustig, Eva Lustigová, Věra Roubalová Kostlánová, František Kostlán, Ivan Fišera, Jitka Vodňanská, Jan Vodňanský.

Nejhorší, co se může každému stát, je, že je směšný. Tihle komici na tom pracují vskutku usilovně.

A ještě dvě jedovaté poznámky:

Coby čtenáře, který si s opravdovým zájmem přečetl skvělou autobiografickou knihu Jitky Vodňanské Voda, která hoří, v níž autorka mimo jiné s velkou otevřeností vzpomíná na svůj dlouholetý partnerský vztah s Václavem Havlem i jeho razantní konec, opravdu pobavilo, když její podpis vidím na jednom papíru právě spolu se jménem Dagmar Havlové. (Ale teď mě napadá, že to snad přece jenom bude stejnojmenná manželka Ivanova, nikoli ta druhá Václavova. To by bylo opravdu pikantní.)

A propos. Kdoví, jak by to v Listopadu asi dopadlo, kdybychom o pravdoláskařích už tenkrát věděli, co o nich víme dnes.