Nemohu začít jinak než tím, že napíši nejprve svoji obavu. Před 20 lety po listopadu 1989 požadovala většina obyvatel této země zákaz komunistické strany. Bohužel se tak nestalo. Dnes je vliv českých komunistů největší od pádu jejich režimu. Jestliže se dnes komunisté znovu dostávají do funkcí, které jim byly doposud zapovězeny, není v našem politickém životě něco v pořádku. Děsí mne snadnost, s jakou mnozí z našich spoluobčanů vytěsňují ze vzpomínek zkušenost se stranou, která vedla procesy, při nichž bylo mnoho lidí popraveno a mnozí nespravedlivě odsouzení umírali ve vězení. Se stranou, která nechala střílet do zad těch, kteří utíkali před jejím režimem a která protiprávně odsoudila čtvrt milionu lidí!

Přiznám se, že se vždy obavám, že se nikdy nikomu nepodaří vysvětlit skutečnou hrůzu totalitního režimu. Jedním z důvodu je totiž jeho maskování hesly o svobodě, o sociální spravedlnosti, humanismu, míru, pokroku a štěstí... Jak pravil Shakespeare: „…Slova, slova, slova...“ A pod jejich příkrovem - gulagy, lágry všeho druhu, cenzura, železná opona, vyhazování lidí z práce, fízlování, provokace, otrávené životní prostředí, otrávení lidé... Šeď a strach a to, pro co se vžil tak otřesný a snad právě proto pravdivý název: Absurdistán. Absurdita ve své nejkrutější a nejzrůdnější podobě.

Když si dnes připomínáme znovu nabitou svobodu, nesmíme především zapomínat na oběti totalitního režimu. Měli bychom vzpomenout na ty, kteří vlastně nechtěli tak moc, jen aby se do této země vrátil život, který je životem a ne živořením. Mnoho těmto lidem dlužíme – především však svou neochotou, zbabělostí či apatií otevřít minulost a označit z mravního hlediska zločiny proti lidskosti. Před dvaceti lety jsme dostali svobodu. Svobodu, bez níž se demokracie nemůže obejít. Někteří jednotlivci však ano!To je varovné. Nezapomínejme nikdy, že svobodu nevlastníme, že ji máme pouze propůjčenou.

Na závěr si vypůjčím myšlenky Jana Masaryka, jedné z neznámějších obětí komunistického režimu: "S lidmi je to těžko. Dovedou si věcí vážit plně, jen když je na chvíli ztratili. To platí o svobodě zrovna tak jako o všem ostatním. Dokud vám někdo nestojí za zády, nepoloží vám browning mezi lopatky a nediktuje vám, co máte psát, říkat a učit, nevíte opravdu, jaká to je veliká věc, když smíte říkat a učit, čemu sám věříte…"

Začal jsem svoji úvahu obavou, obavou i skončím: Mnoho lidí je u nás přesvědčeno, že komunismu je u nás odzvoněno jednou provždy, že neustále připomínání jeho hrůz a vin je už jaksi pasé a zbytečné. Rád bych jejich jistotu sdílel, ale nemohu. Stále je mezi námi dost lidí, kteří jsou ochotni věřit na jednoduchá a extrémní řešení, "spravedlivě" rozdělit bohatství druhého se jim zdá rychlejší a lepší, než tvrdě pracovat na postupném bohatnutí svém.

A proto tvrdím: Přestat si připomínat nebezpečnost komunismu a jeho zločiny bude ještě dlouho nezodpovědným hazardem, chybou, kterou si nesmíme dovolit.

Autor je zastupitel Královéhradeckého kraje za ODS