16.10.2019 | Svátek má Havel


SPOLEČNOST: Válka pohřbů?

10.10.2019

Veřejnost je opět rozdělena. Má nárok na státní pocty Gott, nebo spíš Chramostová?

Osud či Bůh tomu snad chtěli, že časově blízko sebe zemřeli Karel Gott a Vlasta Chramostová, nesporně dvě výrazné osobnosti české kultury, byť rozdílných žánrů i vztahů k politice. Prvotní návrh premiéra Babiše na Gottův státní pohřeb po vlně kritiky rychle zaparkoval v kategorii pohřeb se státními poctami, což by se, po vzoru Řád bílého lva první až páté třídy, dalo označit za státní pohřeb přinejlepším druhé třídy (bez rakve na lafetě a čestné kanonády). Rozloučení s Karlem Gottem, jenž Bílého lva první třídy dle oznámení prezidenta dostane in memoriam příští rok, proběhne koncem týdne, rozloučení s Vlastou Chramostovou v pondělí 14. října. Též se státními poctami, ale asi mnohem skromněji. Oba pohřby se již nyní začaly vášnivě srovnávat, veřejnost je opět rozdělena, tentokrát v otázce, kdo z obou zesnulých má na státní pocty nárok.

Trnová koruna

František Pavlíček napsal v roce 1979 přímo pro Vlastu Chramostovou, normalizačním režimem tehdy vypuzenou z oficiálních scén do prostor bytového divadla, hru nazvanou Dávno, dávno již tomu (Zpráva o pohřbívání v Čechách). Jde vlastně o monolog Boženy Němcové z doby pohřbu Karla Havlíčka Borovského. Autorka Babičky údajně položila na Havlíčkovu rakev trnovou korunu spletenou s vavřínovým věncem, ovšem právě trnová koruna, symbol mučednictví, je něco, co se ke Karlu Gottovi vskutku nehodí. Leč k české národní tradici dosud patřilo, že naši skuteční velikáni mají alespoň na kousek trní nezpochybnitelný nárok, že po nějakou část života trpěli za své postoje.

Platí to též pro T. G. Masaryka i Václava Havla. Zmínění prezidenti měli na státní pohřeb nejen formální, ale hlavně morální nárok a rozloučení s nimi tvoří samo o sobě nesmazatelnou součást našich dějin.

Rozměry svého pohřbu Karel Gott patrně strčí všechny konkurenty z kulturní sféry do kapsy. Na Žofíně se dají čekat dlouhé zástupy a katedrála svatého Víta rovněž není zrovna obvyklé místo pro zádušní mši. Gott každopádně představuje velmi specifický fenomén a pro poslední rozloučení s ním se těžko hledá nějaká paralela.

Politika v podstatě znamená odrůdu herectví. Nebo, jak trefně pravil americký komik Jay Leno, jde o showbyznys pro ošklivé lidi. Po zvolení Donalda Trumpa o této poučce už sotvakdo pochybuje. Ale pokud je skutečně pravdivá, měla by platit i obráceně, tedy že showbyznys je politika pro krásné lidi. Na Karla Gotta to každopádně docela sedí. Jádro Mistrova úspěchu pěkně vystihl hudební publicista Jiří Černý v rozhovoru pro Český rozhlas. Když Gott podepsal smlouvu s německým vydavatelstvím Polydor, vymysleli mu tam uhlazenější image ve srovnání s tím, co aktuálně provozoval. On se ovšem zrovna zhlédl v soulovém zpěvákovi Joeu Cockerovi a chtěl vydat podobně laděné album. Stalo se, nicméně Polydor Gotta varoval, že se deska nebude prodávat. Dle Černého „měli pravdu a od té doby už neudělal krok stranou. Neprosazoval svou vůli a řídil se průzkumem trhu, který firma udělala.“

Právě v této „političnosti“ nejspíše spočívá valná část Gottova úspěchu, ba kultu. Jistě, Gott měl hlas jak se říká od Boha, svůj talent profesionálně rozvíjel, neustále na sobě „makal“, ale brzy asi pochopil, že zpívání zdaleka není jen o zpívání. Že je nutné umět se prodat. Pěstovat image, aby se maximalizoval rozsah popularity, počet voličů, pardon, počet fanoušků (hlavně tedy fanynek) a prodaných nosičů. A že pokud v cestě ke slávě a úspěchu stojí Husákův komunistický režim, nezbývá než se s ním nějak dohodnout. Ostatně, nebylo by divu, kdyby zlatému slavíkovi i tu strategii vůči Husákovi poradili lidé z Polydoru. Zpěváka někde zakázaného nebo emigranta by totiž mainstreamové německé publikum nemuselo přijmout s tak doširoka otevřenou náručí. A nejspíše by mu vadila i názorová vyhraněnost Gottovy produkce, jenž, stejně jako (ti úspěšní) politici, zpravidla pouze klouzal po povrchu.

Idealizace západní kultury

Již v éře normalizace vznikla narace, že Karel Gott je sluhou i symbolem tehdejšího režimu, Husákovým slavíkem, která pokračovala, ba sílila i po listopadu 1989, nehledě na – prý přímo Václavem Havlem zaranžované – celonárodní smíření neboli „sametový duet“ Karla Gotta s Karlem Krylem při zpěvu hymny na balkoně Melantrichu. A nehledě na to, že Gott dokázal setrvat po 30 let na trůnu i ve svobodných poměrech. Zmíněný výklad ale možná nepřímo odráží idealizaci západní kultury zdejší inteligencí. Poněvadž masová kultura, pop-music, hvězdy showbyznysu jako svérázné ikony a předměty kultu – to vše je vynález a produkt západní civilizace, její vývěsní štít i soft power. Podobně jako politický marketing.

Výsledek „souboje pohřbů“ Gotta a Chramostové lze tudíž předem shrnout hořkým povzdechem: trnová koruna je těžko prodejné zboží. Bylo by však – paradoxně – trochu krátkozraké vztahovat tento poznatek pouze k čím dál vzdálenější Husákově normalizaci.

Autor je politolog

LN, 8.10.2019



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.