... pojďme si to tedy co nejvíc zkomplikovat

Největší akci v dějinách očkování hrozí zhatit stejné problémy, kvůli kterým si zbytečně nadělujeme spalničky a chřipku.

Když v březnu vláda označila za jízdenku z prvního lockdownu Chytrou karanténu, byl jsem skeptický: nestačí mít smart technologická řešení, potřebujete i instituce, které je dovedou využít. Druhou podmínku Česko nenaplnilo. Zprávy o problémech s trasováním a instruováním přicházely už v létě a s nárůstem případů po začátku školního roku ztratila Chytrá karanténa potřebné tempo definitivně. I kvůli tomu, že jiná instituce, vláda, nezvládala vyhodnocovat data a včas na ně reagovat adekvátními opatřeními. Zatímco vláda německá nebo švédská na to má nezávislé podinstituce, Česko je závislé na tom, jestli za premiérem přijde, nebo nepřijde muž s excelovou tabulkou.

Momentálním světlem na konci tunelu (sic) je podle některých, například prorektora Karlovy univerzity Jana Konvalinky nebo premiéra Andreje Babiše, vakcína. Vytknu radši před závorku, že vývoj proticovidových vakcín sleduju se vzrušením a radostí a že se sám nechám očkovat v prvním možném termínu. A přesto nepředpokládám, že by vakcína éru omezení a nejistot ukončila, natož rychle. Ke skepsi mě nevede antivaxerství, ale opět zkušenosti s fungováním veřejných institucí.

Domluvme se po dobrém

Pro kontext: žádná vakcína zatím není nikde na světě schválená pro plošné užití. Na začátku října mluvil ministr zdravotnictví Roman Prymula o tom, že by prvních tři sta tisíc dávek jedné z nejslibnějších mohlo do Česka přijít před koncem roku, což je pochopitelně bez záruky. Kdo bude mít přednost, určí Národní strategie očkování, která se teprve v září dostala do fáze veřejné diskuze a která dává na první místa fronty nejohroženější skupiny. Světová zdravotnická organizace upozorňuje, že na lidi, kteří nepatří mezi přímo ohrožené, by se mohlo dostat až v roce 2022. To jsou samy o sobě neradostné náznaky, k nim ale ještě přičtěme institucionální problémy.

Za prvé, k dosažení kolektivní imunity bude nutné proočkovat víc než polovinu obyvatelstva – přesné číslo závisí na efektivitě vakcíny i počtu těch, kteří jsou po prodělaném onemocnění alespoň dočasně imunní. První překážkou je, že pro děti (představující pětinu české populace) budou vakcíny schválené ještě později než pro dospělé. Druhou, že byly v říjnu k očkování svolné jen dvě pětiny dospělých Čechů. I to by šíření nemoci citelně zpomalilo a pomohlo nemocnicím, pro „vítězství nad covidem“ by ale bylo nutné tohle číslo zvýšit až dvakrát. Prymula navrhoval motivovat k očkování výjimkami z pravidel, například možností odložit roušku. To může být nebezpečný nápad jak po psychologické stránce, protože přece nechceme dělat z lidí v roušce exoty a neočkované nechat spoléhat na to, že jim se sundanou rouškou nejspíš nikdo nezkontroluje očkovací průkaz, tak po zdravotní, protože vakcína nebude účinná stoprocentně.

V mixu motivací by neměla chybět motivace ekonomická. Jenomže Národní strategie naopak výslovně počítá s ekonomickou demotivací – tedy s tím, že si lidé nepatřící do ohrožených skupin očkování zaplatí sami. Dílčí smysl by to dávalo v době, kdy už bude vakcína dostupná pro některé z nich, ale pořád ne pro všechny: dokaž svůj zájem o omezený zdroj tím, že za něj zaplatíš. Nemůže to být ale strategie dlouhodobá. Hlavně proto, že jen tři Češi z deseti jsou za vakcínu ochotni zaplatit pětistovku, což není nepochopitelné, když by tím většina z nich přinesla větší užitek lidem z rizikových skupin než sobě samotným.

Očekávané ceny vakcín se zatím pohybují mezi deseti a třiceti sedmi dolary. Vezměme horní hranici (848 korun) a přičtěme k ní dvě stovky za aplikaci. Vynásobme 6,5 milionu Čechů a jsme na sedmi miliardách korun, resp. čtrnácti při aplikování dvou dávek. To by byla teoreticky nejvyšší cenovka za kolektivní imunitu (covid s námi zůstává, ale nešíří se exponenciálně) a víceméně normální předpandemický život. Ministerstvu zdravotnictví, které strategii připravovalo, to přijde jako cenovka moc vysoká. Vzhledem k očekávanému propadu HDP v řádech stovek miliard se to zdá být naprosto nepochopitelné, dokud si neuvědomíme, že ministerstvo vnímá dění svou vlastní institucionální optikou – nezáleží mu na živobytí stovek tisíc lidí, ale na tom, aby jím kontrolované instituce vyšly s rozpočtem.

V praxi na jednu stranu cenu sníží to, že EU vyjednala s AstraZenecou slevu, na druhou stranu ji zvýší další náklady. Nechceme lidi nutit k očkování fyzickým ani institucionálním násilím, už v zájmu pověsti očkování jako takového. Co pak? Vyplácet finanční bonusy? Zvednout očkovaným důchod? Masivní letáková kampaň? Z pracovní skupiny behaviorálních ekonomů by patrně vypadla spousta důmyslnějších nápadů, jenže jak můžeme pozorovat, podobným institucím, které se snaží levně předejít drahým budoucím problémům, vláda příliš nenaslouchá.

Slepička shání kohoutkovi vakcínu

Dejme tomu, že je vakcíny dost a že je i dost lidí, kteří jsou ochotni nechat se naočkovat. Tady narážíme na druhý institucionální problém – balkanizaci veřejného zdravotnictví do nespočtu atomizovaných subjektů.

Před dvěma lety jsem psal o tom, že by snad nebyl takový problém udržet dostatečnou proočkovanost proti spalničkám, kdyby si lidé nemuseli vyvanutí vakcíny hlídat sami, objednat se kvůli tomu sólo k lékaři nebo do očkovacího centra, tam zaplatit a následně se vydat s dokladem na pojišťovnu, aby po čase dostali část svých peněz zpátky.

Letos na jaře vláda občany vyzývala, aby se nechali očkovat proti chřipce kvůli riziku souběhu dvou epidemií. Chtěl jsem, jako každý rok. Jenže registrační systém Avenieru v den D spadl pro nápor a ke svému praktikovi jsem se pak několik dní nedovolal. Byl to běžný scénář, vakcín je málo, protože se žádná ze zainteresovaných soukromých institucí nechtěla dostat do ztráty tím, že jich objedná víc, než kolik sama jistě aplikuje. Ztráty proto poneseme kolektivně.

Národní strategie očkování proti covid-19 navazuje na tyhle úspěchy tím, že současný model plný překážek plně zachovává. Nepočítá s vakcinací na univerzitách (s možností opt-outu), v drive-in, v nákupních centrech. Pěkně za obvoďákem, pokud naobjedná dost dávek.

Třetím institucionálním problém pak jsou a budou média živá od kliknutí. Na titulek o tom, že měl někdo očkovaný zdravotní problémy, se bude klikat víc, než na abstraktní propočty, kolik životů očkovací program zachránil.

Čas poptávat

Pořád tu ale zbývá prostor pro střízlivý optimismus.

Za prvé, i prvních 150 tisíc očkovaných (dvěma dávkami) může udělat rozdíl, například v odolnosti nemocnic. To platí i o dalších 150 tisíc nebo dalším milionu očkovaných. Nehraje se jen o kolektivní imunitu, nejde o to co nejrychleji „vyhrát nad covidem“, ale dostat se do zóny, ve které jsou některá opatření stále nutná, ale je jich méně, jsou levnější a snesitelnější.

Za druhé, ne všechno musí zařídit stát a zdravotnický systém. Prostor pro firmy a velké i malé filantropy se doufejme už během měsíců otevře obrovský: vakcína jako zaměstnanecký bonus, „zavěšená vakcína“ pro chudé ve stylu zavěšeného kafe…

Za třetí, instituce nejsou neměnné. Nastavit efektivnější postup vakcinace, než je ten navržený ve stávající verzi Národní strategie, by mohlo být politicky snazší než zařídit superhladké fungování hygienických stanic – nemůže se to koneckonců zaseknout na žádném trucujícím řediteli. Podobně decentralizované testování dokázalo Česko (přesněji několik různých institucí v Česku) za poslední dva měsíce navýšit šestkrát.

Pokud byste rádi přispěli k tomu, aby nás vakcínu dostalo co nejvíc co nejdřív, pár aspoň symbolických věcí teď udělat můžete. Diskuze o očkovacím plánu je už měsíc uzavřená (zatím bez veřejného výsledku), pořád jde ale mailem vybídnout poslance, aby po vládě chtěli co nejširší a nejsnazší dostupnost očkování. Koalice letos už několikrát ukradla opozici témata a tady by jí to šlo ke cti. Napište svému praktikovi, ať s vámi pro očkování počítá, a kam že mu můžete poslat zálohu, i kdyby tam měla ležet rok. Tlačte na zaměstnavatele, aby se v rámci svých možností pokusil zajistit očkování pro své lidi – v motorestu Panorama to smysl mít nebude, ve Škodovce nebo Českých drahách snad ano.

Na diskuzi o tom, jestli by se měla ochrana veřejného zdraví v takové míře řídit zákony nabídky a poptávky, ještě dojde. Teď je čas poptávat.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce