Ne, není řeč o Sovětském svazu či Rusku v různých historických podobách, i když možná trochu také. Řeč je o naší zemi, kde, jak vidno, nyní velká část obyvatelstva touží po návratu k té či oné formě řídícího a všerozdělujícího státu či dokonce přímo zpět před Listopad. Hlavní otázkou není, zda je to reálně možné (to první určitě možné je), ale proč k takové situaci mohlo dojít a co s tím udělat.

Kde jsou české elity?

Po dvaceti letech vývoje stojíme před ztrátou iluzí o našich možnostech a o naší budoucnosti, zejména pokud jde o možnost povstat z bahna východoevropského úpadku a přiblížit se vyspělému Západu. Nejvíce na dosavadním vývoji v naší zemi zbohatli bývalí veksláci a podivná polokriminální individua, kterým bychom se za normálních podmínek vyhýbali velkým obloukem. Schopní odešli z politiky. Zatímco zpočátku lobbisté sloužili politikům, nyní kvalitou omezení politici slouží mocným lobbistům a jsou jimi přímo nominováni. I spektakulární akce policistů a státních zástupců, které jsme zažili v poslední době, se zatím stále jeví víc jako projev války kmotrů než jako nástup spravedlnosti.

Vzájemné jednání politických stran už delší dobu připomíná spíš vzorce ze světa zločinu. Obrazně řečeno, předchozí dohody se dodržují pouze potud, pokud není výhodnější své partnery u jednacího stolu prostě postřílet. Vyhlašované programové priority či zájmy země v tom nehrají vůbec žádnou roli. Viděli jsme to při mnoha příležitostech. Stačí připomenout jednání předcházející vzniku "opoziční smlouvy", vyloučení někdejší Občanské demokratické aliance (ODA) z tzv. čtyřkoalice či nedávný mocenský převrat v Praze. Uvnitř politicko-lobbistického sektoru probíhá stálá válka všech proti všem, na kterou řadový občan hledí v strnulém údivu.

Rozštěpení české společnosti a vývoj posledních let jsou asi nejlépe vysvětlitelné teorií amerického ekonoma Macura Olsona, který pracuje s pojmem distribučních koalic. Jedná se o vznik a obnovu malých skupin, které získávají pro své členy výnosy tím, že odebírají poměrně malé částky zbytku společnosti. Zatímco náklady jsou rozmělněny mezi obrovské množství lidí, výnosy jsou ve velkém rozdělovány členům skupiny. Takovou skupinou nebo spíš souhrnem skupin byla patrně v minulém období podstatná část českých vrcholových politiků bez ohledu jejich na stranické zařazení stejně jako s nimi propojení lobbisté. Ti si mohli odloupávat své peníze nejprve z výnosů privatizací a později z hojných evropských fondů let 2007 – 2013, ale mimoto například i z trvale vysokých cen elektrické energie. Tímto způsobem je vysvětlitelné jak zhrubnutí české politiky, tak i například zastavení celé řady investičních projektů nebo současné obtíže v čerpání evropských fondů. Protože najednou se ukázalo, že existující zdroje nestačí pro všechny zainteresované a někteří jsou na tom "nezaslouženě" lépe než ostatní.

Můžeme se ptát, kam se poděly osobnosti, které jsme si zvykli pokládat za elitu naší společnosti, lidé, kteří by dokázali jasně formulovat cíle, k nimž máme směřovat, a kteří v některých případech statečně vzdorovali i násilí předchozího komunistického režimu. Část z nich se bezpochyby připojila k hlavnímu proudu rozchvacování veřejných peněz a zbohatla na tom. Další část byla odstavena od vlivu a zahořkle sedí někde v koutku. Další, velká část se "drží svého kopyta" a věnuje se pouze své profesi s utkvělou myšlenkou, že stejně nic neovlivní. A poslední část prostě zestárla a ztratila sílu cokoliv měnit. Jenže náhrada zatím není na dohled a mluvit o selhání českých elit je naprosto na místě.

A není to jen selhání elit, je to selhání celého národního společenství. Příliš velké procento lidí se dostane na dobrý dohled konkrétních nepravostí a manipulací s veřejnými penězi, ale místo toho, aby hledali cesty, jak tomu zabránit nebo na to upozornit, jde na to nadávat do hospody. A někteří se vrátili ke starým vzorcům chování a přikrádají si z veřejného tam, kde mohou. U nich může být zdrojem rozmrzelosti snad jen fakt, že je jiní předběhli a oni si nemohou přisvojit víc.

Zklamaná společnost

Hospodářská krize a zklamání z pravicových vlád setřely nános motivů protikomunistické revoluce a oslabily snahy učinit zemi lidštější a bohatší. Teprve teď se ukázaly v plné síle děsivé účinky čtyřiceti let komunismu a celkem padesáti let totality. Komunismus zničil staleté pevné pilíře života celých českých společenství: víru v Boha, národní tradice, lásku rolníků k vlastní půdě a přesvědčení, že každý má namísto nastavování rukou něčím přispět své zemi. Místo toho nepřišly žádné nové ideály, jen všestranná preference spotřeby a iluze, že stát a jeho sociální systém se musí za všech okolností postarat. Zmíněné staleté pilíře podléhají erozi v celém evropském a severoamerickém prostoru, ale málokde ve světě se tato tendence projevila tak destruktivně a dalekosáhle, jako právě v Česku.

Mnozí, zejména starší občané vidí v řetězu provalených politických a ekonomických skandálů svědectví o tom, že předchozí komunistický režim byl lepší. Afér bylo tehdy skutečně málo, ale proto, že se v maximální míře utajovaly a vypořádaly v úzkém kruhu stranických kmotrů. Korupce byla všudypřítomná, ale ne vždycky byla na očích. Málokdo měl přístup k informacím o bohatém zásobování těchto kmotrů Dodávkovou službou, jejich léčení v Sanopzu, o speciálních lécích pro nomenklaturní kádry, a jen někteří věděli, v jakých luxusních vilách papaláši v podstatě zadarmo bydlí. Dnes je na rezidence, jachty a machinace magnátů vidět i díky šťouravosti médií. V liberální demokracii nakonec nikomu nerostou stromy do nebe. Viditelné provalení společenského hnisu a hniloby je lepší než Potěmkinovy vesnice "vyspělé socialistické společnosti" a lakování reality narůžovo. Procitnutí z nereálných představ o morálce těch, které jsme volili, je jistě bolestivé, ale je to dobrý lék na posílení imunity jednotlivce i celku, pokud se užívá správně. Aféry vedou mimo jiné k tomu, že se možnosti zbohatnout okradením spoluobčanů neustále zužují.

Podobně mnoho lidí je zklamáno z tržní ekonomiky a cítí ztrátu jistot. Soubor starých pouček o prospěšnosti volného trhu zpochybnila zdaleka nekončící krize vyspělých ekonomik. Trh jistě není samospásný a vyžaduje určitou míru úřední regulace, ale to neznamená, že není v mnohém určující a nezbytný. Režimy, které jím pohrdají a místo toho deklarují rozdávání všeho všem, končí daleko větší nespravedlností a v poměrech podobných severokorejským nebo kubánským. Jistoty, které tyto režimy nabízejí, jsou jistotami rovnosti v bídě a úpadku. Navíc globální trhy rozhodují a budou pořád rozhodovat o tom, kam půjdou kapitál a investice, kde se budou utrácet peníze a čí zboží bude oceňováno jako kvalitní. Ignorování těchto souvislostí vede neodvratně ke zchudnutí celé země, což nejdřív postihne ty, kterým se dnes nejvíc slibuje, ty nejchudší.

Když mluvíme o ekonomice, nemělo by zapadnout, že i přes stagnaci v posledních letech se máme nejlépe, a to nejlépe v celé naší historii. Jistě, neplatí to pro každého, každý systém má své vítěze a poražené a není důvod se vysmívat sociálně slabým. Jenže když nebude fungovat ekonomika, odnesou to ti nejchudší jako první. Vyspělé západní země, kterým často závidíme, zbohatly s bohatými, a jedinou alternativou takového vývoje je zchudnout s chudými. Současný kolotoč slibů politiků se špatným svědomím, který vytváří v mnohých pocit, že se stát o ně postará, je víc než klamný. Stát se má a musí postarat o důchodce, zdravotně postižené, dlouhodobě nezaměstnané, matky s malými dětmi. Ale na co chtějí čekat ti, kteří mají hlavu a ruce na svém místě a k dennímu použití?

Mezi lidmi nezvyklými na zmatené a mnohdy nedůstojné projevy demokracie a tržní ekonomiky roste touha po osvíceném despotovi. Mnozí se radují z aktivit současného prezidenta lámajícího zavedené politické zvyklosti. Zmíněný despota by bezpochyby rychleji a bez větších překážek prosadil to, co chápeme jako obecné blaho. Jenomže jak zaručit, aby despota byl opravdu osvícený? Nic dosud nezpochybnilo starý výrok lorda Actona, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. A nezdá se, že by ti, kteří dnes v Česku usilují o roli spasitelů, tomuto přírodnímu zákonu nějak zvlášť odolávali. A příklady toho, k čemu vede zneužití moci, vidíme v mnohých zemích třetího světa, kam snad patřit nechceme.

Co pomůže a co nepomůže

Nejisté vyhlídky vývoje nejen u nás v Česku by měly vést k tomu, abychom po proběhlém spotřebním třeštění věnovali více pozornosti tomu, jak bude vypadat naše země za deset či dvacet let a v jakém stavu ji zanecháme našim potomkům. Když se díváme na stav našich veřejných služeb, školství nebo silniční a železniční sítě, mnohé se sice zlepšilo, ale je zjevné, že budou nezbytné další obrovské investice k tomu, aby se dostaly na úroveň běžnou ve vyspělé Evropě. Příliš mnoho z peněz určených na investice šlo v minulosti do politických a lobbistických kapes a utopilo se v neproduktivní spotřebě. A není to jen otázka těch nahoře. Aby mohli nerušeně umisťovat národní investiční peníze do svých nemovitostí a na zahraniční konta, široce rozhazovali sociální dárky i těm, kteří je nepotřebují. V důsledku toho jsme si v posledních patnácti dvaceti letech v celkovém průměru (výjimky prominou) žili nad poměry. Je nejvyšší čas, abychom začali diskutovat o tom, jak se dostat na vytouženou úroveň vyspělé Evropy a co je pro to třeba udělat, včetně určitého omezení spotřeby ve prospěch investic do našich dětí a vnuků. A také jak přispějeme k nápravě celkově špatných a deprimujících politických poměrů.

Mělo by snad už být jasné, že shora, od současných politiků, žádný zázrak nepřijde. Jistě, ne každý má na to, aby se pustil do boje proti mocným politickým kmotrům. Stejně tak může těžko sám rozplétat složité daňové delikty. Ale mnozí mají na to, aby si pohlídali činnost a spády svého poslance, senátora či zastupitelů v kraji nebo místě, ať už je volili nebo nikoliv, a jejich prohřešky propírali v médiích nebo na veřejnosti. A každý má na to, aby si vybral oblast, kde může být prospěšný jiným, ať jde o pokrok a pořádek ve své odborné oblasti, práci pro neziskové organizace, posilování spolkového života a občanské sounáležitosti, obnovu tradičních zvyků a slavností nebo řemeslného umění. Je tento pohled naivní a staromódní? Domnívám se, že nikoliv. Lidé, kteří věnují část svého času a možností rozvoji a nápravě veřejných poměrů, si daleko lépe pohlídají ty, kteří by se na tom chtěli přiživovat nebo obecnému dobrému škodit. Není naopak lepší prostředí pro působení nekalých struktur než všeobecná deziluze a apatie. Drobná "práce pro vlast" vedla v 19. století k národnímu probuzení. Může tedy pomoci i z dnešní mizérie a vrátit nám ztracenou národní hrdost a sebevědomí, a nakonec i postavení mezi evropskými národy, jaké si podle našeho dobrého mínění zasloužíme.

Jak prokázaly dosavadní volby, náš volič rozhoduje odpovědně a vcelku racionálně. Nastávající volby vyžadují tento přístup ještě v daleko větší míře, než bylo dosud obvyklé. Neexistují snadná a jednoduchá řešení problémů, kterým v současnosti čelíme, a plošné sociální dárky rozdávané všem bez rozdílu na úkor zadlužení země tyto problémy sotva vyřeší. Jednoduché útoky na majetek bohatých postihnou nejspíše pouze ty, kteří zbohatli svými schopnostmi produkovat potřebné zboží a služby. Kmotři se už dávno proti tomu zabezpečili, takže je to neohrozí. Závist stejně jako rozčilení není program. Neptejme se kandidátů, co nám poskytnou, ale kde na to vezmou peníze, protože ty budou muset někomu vzít. Ptejme se, jak věrohodně posílí, budou-li zvoleni, kontrolu nad sebou i nad svými kolegy, pokud jde o práci s veřejnými penězi. Co udělají pro dlouhodobější investiční rozvoj země, jak konkrétně odstraní nadměrnou byrokracii a podpoří podnikání. Ptejme se, jak budou hájit národní zájmy nejen v rámci EU, ale i vůči těm na Východě, kteří by nás rádi vrátili do pozice svého "blízkého zahraničí".

Historie v Česku má sklon se pohybovat zhruba ve dvacetiletých cyklech. Nejnovější, tentokrát trochu delší cyklus se právě uzavírá. Země stojí na křižovatce a její občané před obrovským testem způsobilosti, kde se uvidí, jak dalece dokážou rozlišit mezi přínosy liberální demokracie a špatnou kvalitou těch, kdo ji momentálně reprezentují. Pokud zapomenou na nebezpečí přicházející od různých "přátel lidu" a spasitelů a ztratí potřebnou dávku obezřetnosti vůči nositelům cizích vlivů, budou pravděpodobně muset některá nepříjemná období minulosti prožít znovu.

Pak nezbude než věřit, že půjde podle slov Karla Marxe, koneckonců klasika těch, co se nepoučili, ne o novou padesát let trvající tragédii, ale o pouhou krátkodobou frašku. Je tu jen malý rozdíl: v roce 1989 jsme měli dohánět spolu s celou východní Evropou vyspělý Západ, zatímco příště by mohlo jít o dohánění Slovenska, Polska či pobaltských zemí z pozice zaostalé provincie, jakéhosi "nemocného muže na Vltavě". A to by bylo velmi bolestivé.

září 2013

Autor je soukromý konzultant