Proč je vlastně tak poulární dokument „V síti“? Ukazuje na jedno společenské tabu, které ještě s několika dalšími přežívá v dnešní průzračné době. V době, ve které už bylo vlastně vše řečeno, takže záleží jen na subjektivním pohledu. To tabu představuje sexuální zneužívání dětí, v tomto případě většinou virtuální. Problém je skrznaskrz psychologizován. Jak říká filmový publicista Lukáš Jirsa: „…zmnožování obrazů, které nás samozřejmě emocionálně zasahují, ale jejich množství už nijak nerozšiřuje smysl řečeného.“ Dále říká, že „ti lidé mají nějaké zázemí, zaměstnání, pohybují se ve společnosti.“ (zdroj)

Nejsou to tudíž jen predátoři a dokument líčí pouze část jejich osobnosti. Nikdo nevysvětlil, proč mají potřebu se takto chovat.

Jako osoba s Aspergerovým syndromem, která má problémy v navazování intimních vztahů, jsem několikrát zvolila cestu seznamování přes inzerát. Nejlepší jsou inzertní noviny, protože je to ta nejjednodušší cesta, je tu také nejvyšší jistota, že se s dotyčným setkáte naživo. V novinách jsou nabídky seřazeny do různých kategorií jako Flirt, Vážné seznámení, On hledá ji, On hledá jeho, Na sex, atd. 

V jaképak kategorii asi budete hledat, když si za každou cenu chcete naživo nezávazně povídat s opačným pohlavím, přitom se nechcete vázat? Hledáte prostě živého člověka. Váš mentální věk neodpovídá vašemu fyzickému věku, jste bez zkušeností, bez schopnosti flirtovat, kohopak asi přitahujete? Kdo se s vámi cítí dobře? Jsou to lidé, kteří hledají něco zvláštního. Mají zázemí, pracují, ale postrádají ventil, nehledají prostitutku, ale spřízněnou duši, která je přijímá bez výhrad. Nikdo si za nic nebere peníze, takže to není obchod, jde o hezké pocity, naprostá absence napětí. Přijímají vás bez výhrad. Je to jako návrat do dětství. Hra na maminku a tatínka v té nejvíce zidealizované formě. Největším uměním je včas tuto hru ukončit, než se na vás „někdo“ upne. 

Dovedu si představit, že taková hra by mohla trvat i celý život. A lepší něco než nic. A pocity si nechat pro sebe. Do hrobu. Žádné psychické deptání u psycholožky s ryze ženským uvažováním, která považuje pacienty stejného pohlaví za rivaly a chce s nimi neustále soupeřit. Pracovnice neziskových organizací jsou ještě horší. A ty časové ztráty, které z toho plynou. Raději v nouzi nejvyšší kontaktovat Policii ČR.

A co mi vadí na dokumentu „V síti“? Přeceňování virtuálního světa. Nezohledňování nebezpečí v realitě. Odklonění pozornosti od skutečných problémů. Silné zaujetí na straně jedné, naprostá netečnost na straně druhé. Narůstající přetvářka ve skutečném světě. Vezměme si například bagatelizaci sexuálního obtěžování ve společných bytech. Máte pronajatý uzamykatelný pokoj, do něho vám o půlnoci vtrhne nadržený spolubydlící, vlastníma rukama ho vyhodíte... a od té doby se obáváte do toho pokoje vrátit, když jdete z práce. Jediné místo, kde se rozumně domluvíte, je policie. 

Společnost z nepochopitelných důvodů potrestá oběť, nabídne psychoterapii, s násilníkem bude pracovat, jen když on bude chtít. Jenže oběť nemusí stát o vnucenou psychoterapii. Slušnost dnes prakticky neexistuje, život v realitě se podobá duševnímu koncentráku, etika se přestěhovala do elektronických zařízení. 

Já se nepotřebuji dívat na dokument „V síti“, abych se zbavovala iluzí, cítila bych se znuděně jako pan Jirsák.