Světové události sledujeme v online přenosu, v němž kutilové porážejí profesionály

Česká republika je asi zemí blbých nálad. Současnou vlnu lze pocítit skoro na každém kroku, ať už v reálném, trojrozměrném prostoru, tak, a to zejména, v prostoru virtuálním, na internetu. Dnešní časy jsou často vnímány skoro jako nějaká předsíň apokalypsy, doba je označována přívlastky jako zlá, hrozivá nebo šílená.

Když v roce 1997 vystoupil s pojmem blbá nálada Václav Havel, odráželo to deziluzi části společnosti z polistopadového vývoje, nicméně šlo o klasický střet příliš růžových ideálů s realitou. Tento jev, jenž by se dal označit i jako „transformační kocovina“, se však zatím vyskytl skoro v každé zemi procházející procesem složitých a zásadních politických změn.

Blbá nálada rasistů i sluníčkářů

Současné chmury ale nejspíše mají jinou a dosud i málo probádanou povahu. Aktuální, ba modelovou ilustraci společenských nálad tvoří spor o „černocha z Lidlu“. Pokud si dobře vzpomínám, od roku 1990 šlo u nás v reklamách občas narazit na různé „barevné lidi“, aniž by to někoho, snad kromě voličů Sládkových republikánů, nějak vzrušovalo. Velké firmy prostě emitují různé materiály, připravované v nějaké centrále ležící kdoví kde.

V lednu 2017 však u nás způsobil bouři nevole model černé barvy pleti – a to ani ne onen černoch sám o sobě, jako spíše přesvědčení, že reklamní leták tvoří součást snahy německého obchodního řetězce Lidl (a tedy Angely Merkelové) Čechy „převychovat“ v duchu multikulturalismu neboli učinit je povolnějšími k přijímání uprchlíků. Přičemž někteří občané se dokonce domnívají, že „multikulti“ povede k „vyhubení bílé rasy“, jak prý někdo reagoval na facebookové stránce společnosti Lidl.

Ovšem druhá strana názorového spektra začala na sociálních sítích okamžitě bědovat nad nárůstem rasismu. A „rasisté“ i „sluníčkáři“ tak najednou měli důvod k blbé náladě. Nabízí se proto všetečná otázka: nemůže za to, byť samozřejmě nepřímo, nakonec ten Facebook? V 90. letech, kdy u nás sládkovci měli skoro deset procent, ještě neexistoval. Ale pokud by již tehdy obyvatelstvo využívalo internet v současné míře, šlo by dnes zaznamenat nějaký rozdíl, pokud jde o stupeň xenofobie v české společnosti?

Jistě, tenkrát se 11. září 2001 a následná vlna islámského terorismu teprve blížily, stejně jako vlna migrační. Naše hranice však dosud nepřekročily. A prohlubující se propast mezi „objektivními fakty“ a „subjektivními pocity“ se zdaleka netýká jen takzvané migrační krize. Vždyť politická scéna je poměrně stabilní, určitě stabilnější než v éře Bártových „vévéček“. Prezidenta Zemana sice považuje polovina národa za neštěstí, leč jeho pravomoci jsou přece jen omezené. Samozřejmě, důvodů k nespokojenosti s politickou scénou či s konkrétními politiky nebo stranami existuje celá řada, jsou ale natolik pádné, aby opravňovaly pocit blížícího se konce světa?

Zvláště když ekonomika roste, nezaměstnanost je nízká, v některých odvětvích firmy dokonce zoufale hledají lidi. A státní rozpočet skončil v přebytku – byť s velkým přispěním shody spíše mimořádných okolností.

„Pytlíkizace“ společnosti

Růst ekonomiky i životní úrovně však provází nárůst nejistoty. Zatímco svět 90. let, jemuž dominovala jediná supervelmoc, tehdy převážně ještě sympatická Amerika, vyhlížel stabilně a bezpečně, o tom současném se to říci nedá. Ale opravdu ne? Nevstupují zde do hry opět sociální sítě? Válka v Zálivu z roku 1991 se označuje jako první válka v přímém přenosu. Ovšem v přenosu dirigovaném jednou velkou televizní stanicí – CNN. Těžko říci, který konflikt či událost by se daly označit za první válku v přímém přenosu na sociálních sítích. Nejdůležitější je ale skutečnost, že nyní prostě probíhá přímý přenos světového dění online, kde namísto profesionálních produktů velkých firem vítězí domácí kutilství všeho druhu.

Sekorův brouk Pytlík se v říši hmyzu pasuje do role experta na všechno, poněvadž coby larva sledoval lidské filmy v kině. Dnes podobný pocit snadno získá každý lidský jedinec, který se dovede kamsi proklikat a cosi lajknout. Tím spíš pak nabude přesvědčení, že mu oficiální média lžou – věřit médiím znamená ztratit subjektivní status experta. Mohli bychom proto – trochu politicky nekorektně – hovořit o „pytlíkizaci“ společnosti. Proč je ale tak pesimistická, ba vystrašená? Nejsou tykadla českých Pytlíků přece jen indikátorem čehosi zlomového? Možná ano. Nikoliv „vyhubení“, ale ztráty globální dominance bílé rasy. Zhruba před sto lety Evropa řídila svět, dnes bude ráda, když zůstane jednou z několika mocností. Ano, Trump je bílý, ale není Evropan a vlastně jen střídá černého Obamu. Ještě Putin je bílý, nepatří však spíše k „Asiatům“? Výčet mocných bílých mužů tím ale víceméně končí (a mocná žena Angela je „sluníčkářka“). I proto se část společnosti asi bojí „multikulti“, zatímco jinou část sužují obavy, že strach z „multikulti“ povede k fašismu.

Autor je politolog

LN, 9.1.2017