Česká společnost je prý rozštěpená špatnými názory a nenávistnými slovy. Proto je tu snaha národ spojit, samozřejmě správnými názory. Ale názorově sjednocená společnost to už není demokracie, ale diktatura.
Často slyšíme varování, že naši společnost rozvracejí „špatné“ názory a „nenávistná“ slova. Když to vezmu vážně, musím si položit otázku. Dejme tomu, že se společnost skutečně dá určitými výroky polarizovat, štěpit a rozvracet. Ale jak pak vysvětlit, že „správné“ názory a „dobrá“ slova nefungují obráceně, totiž jako sociální klih, který společnost zase sjednotí? Jistě to nebude kvůli příliš malému množství správných názorů a dobrých slov, protože veřejnoprávní rádio a televize i některé noviny a časopisy doslova přetékají správnými názory. Společnost to ale zřejmě nijak nesjednocuje, protože varování neutichají.
Publicisté, editoři a také experti i profesoři se snaží ponořit národ do ozdravné lázně správných názorů a dobrých slov. Chtějí lidi přesvědčit, že pravda je jen to, co slyší od nich. Ale opakování téhož moc nepomůže. Do mojí generace bolševik hučel od rána do večera a stejně se z nás stali „reakcionáři“. A to tehdejší média neměla jinou konkurenci než rušený Hlas Ameriky, Svobodnou Evropu a samizdatové knížky.
Zkusme tedy jiné vysvětlení. Co když jsou špatné názory přesvědčivější než správné myšlenky? A jak se vůbec přesvědčivost názorů pozná? V životě je to přece tak, že lidé přebírají myšlenky, které jim v životě pomáhají, které jsou pro ně užitečné. Z toho by plynulo, že názory, které většina našich publicistů a vzdělanců považuje za správné, nemají pro zbytek společnosti valnou cenu, protože nepomáhají řešit její problémy.
Tohle podezření mám již dlouho. Ale přesto se skoro bojím říci, co by to znamenalo. Zaprvé, že dobrá slova z té dobré strany politického spektra nejsou dost dobrá. A zadruhé, že se kritici rozvracení společnosti od její většiny odštěpují sami, a to tím, že jí vnucují, co nepotřebuje.
Tak se zeptejme opačně: Když správné názory společnost nespojují, jak by ji mohly špatné názory rozvracet? A co když společnost není ani rozvrácená, ani rozpolcená, ale prostě různorodá? Co když správné a nesprávné názory nejsou příčinou nejednotnosti společnosti, ale přirozeným důsledkem její rozmanitosti?
Jde tady hlavně o moc
Různí lidé žijí v různých podmínkách, mají proto různé zájmy a používají k jejich uskutečnění různé poznatky a postupy. Tohle chování má nevyhnutelný důsledek. Kdykoliv začne kdokoliv uskutečňovat svoje zájmy, ovlivňuje tím možnosti ostatních lidí uskutečnit jejich zájmy. Tento vliv je převážně negativní, protože toho, co my lidé chceme, je vždy nedostatek.
Stěžovat si na nejednotnost společnosti je bláhové. Zaprvé proto, že žádná společnost nemůže být názorově sjednocená.
Rozdílné názory jsou odrazem rozdílných zájmů. A zadruhé, protože není žádoucí, aby byla názorově sjednocená. Spor o správná řešení patří k demokracii, protože v ní lidé mohou – na rozdíl od diktatury – své zájmy svobodně uskutečňovat.
Nejednotnost názorů je tedy neoddělitelně spjatá s demokracií. S tím nesouhlasí ti, kteří jsou přesvědčeni, že oni sami vlastní správné názory. Kritizují nejednotnost a říkají jinými slovy, že si všichni mají myslet totéž co oni, anebo nejvýše to, co oni považují za přijatelnou odchylku. Sjednotitelé společnosti se chtějí stát jedinými vykladači světa a posuzovateli správnosti jeho uspořádání.
Ti, kteří chtějí názorové sjednocení společnosti, chtějí politickou moc. Nemíní se však zdržovat pomalým přesvědčováním většiny, nechtějí se podřídit mechanismům demokratické kontroly a místo toho chtějí zvěstovat a prosadit svoji pravdu. Takže odstranění názorové nejednotnosti společnosti se rovná odstranění demokracie.
Názor o rozpolcené společnosti zastává poměrně malá skupina. Patří k ní intelektuálové obývající ostrůvky společenskovědních kateder, velká část pracovníků médií, mnozí státní úředníci a politici, aparátčíci neziskových organizací, politizující umělci a pár zbohatlých snobů, kteří se chtějí morálně odvázat. Aby snáze dosáhli svých cílů, musí se napřed vypořádat s tím, že většina společnosti o jejich myšlenky nestojí. Proto se snaží cenzurovat a znehodnocovat jiné postoje, které označí za kontroverzní, nedemokratické, nenávistné a rasistické. V takto vydezinfikovaném veřejném prostoru pak mohou rozšiřovat své vlastní názory a uskutečňovat své zájmy. Jaké to jsou?
Bez ohledu na výsledky voleb chtějí sami určovat, kdo má právo vládnout, stanovit, co je pro společnost důležité a jak to uskutečnit. Za to očekávají respekt a patřičnou peněžní odměnu. Nezištná angažovanost má svou cenu.
Lidi, kteří jim na demonstracích a na sociálních sítích tleskají, nekritizuji. Jsem přesvědčen, že drtivá většina z nich má idealistické pohnutky a opravdu věří tomu, že co hezky zní, je i správné, a co se dělá ve jménu dobra, má jen pozitivní výsledky. Bohužel jim uniklo, že ti, kteří chtějí poučovat celou společnost, chtějí prosazovat vlastní zájmy, ale odmítají jít demokratickou cestou.
Tak si to shrňme. Malá skupina tvrdí, že společnost je rozštěpená, polarizovaná a rozpolcená. Zastánci „správných“ názorů chtějí nastolit názorovou jednotu a prý tak ubránit demokracii. Ale demokratická společnost je místo, kde každý smí svobodně vyzkoušet svoje představy o správném řešení vlastních i celospolečenských problémů. K demokracii patří rozdílné postoje stejně neoddělitelně, jako k diktatuře patří „sjednocená“ společnost.
MfD, 23.11.2019
Převzato z blogu se svolením autora
Autor je nezávislý analytik, poradce a kouč