Už jen pár dní zbývá do šestistého výročí smrti Mistra Jana Husa. Je a ještě bude na to téma proléváno nemálo inkoustu - dnes především elektronického. Osobnost, jakou byl charizmatický kazatel, reformátor a především člověk, který svým životem i smrtí podal důkaz opravdovosti toho, co hlásal, si tu pozornost jistě zaslouží. Svědčí o tom i fakt, že i katolická církev vyslovila ústy už druhého papeže politování nad osudem, který reformátorovi připravila. O tom by má úvaha ale být neměla.
Jan Hus po většinu svého života nebyl disident jdoucí proti moci a řádu. Většina jeho života je příkladem zářné kariéry nadaného vesnického synka z jihu Čech, kterému píle a nadání umožnily udělat akademickou kariéru.
Hlasy volající po očistě církve a její nápravě v hlavě i v údech se ozývaly už od počátku avignonského papežství. V Husově době už bylo toto téma předmětem obecně přijímaného diskursu, na který příznivým okem hleděla jak moc církevní, tak i světská - ta světská mnohdy víc.
Připomeňme si, že císař a král Karel IV. do Prahy povolával reformní kazatele jako například Konráda Waldhausera. V Karlově okolí nějakou dobu působil jako notář i Jan Milíč z Kroměříže, který se po prodělané konverzi vydal na dráhu kazatele a v jednom ze svých kázání neváhal označit císaře za antikrista.
Císař to kupodivu mlčky přešel - a nejen to, když byl Milíč v Avignonu vyšetřován pro podezření z hereze, podržel nad ním císař ochrannou ruku. Vyšetřování se táhlo a smrt nakonec Milíče dostihla nikoli na hranici, ale v posteli.
Platilo to nejen v Čechách. Nad Wicliffem, velkým anglickým vzorem českých reformistů, držel v téže době ochrannou ruku vévoda Jan z Kentu - jako poručník nezletilého Richarda II. faktický vládce Anglie. Nezabránil sice Wicliffovu odstranění z univerzity v Oxfordu, ale místo procesu Wicliffa čekal poklidný důchod na jeho faře v Lutterworthu a další literární činnost.
Hus sám byl dlouho prominentním kazatelem, který byl povoláván pražským arcibiskupem na synody kléru, aby zde kázal o reformě a morálce. Byl znám u dvora, a když se dostal do sporu s arcibiskupem Zbyňkem Zajícem (kterým akademické prostředí v Praze upřímně opovrhovalo), král ho nějakou dobu dokázal chránit.
Pro Husa byla v té době nejspíš pořád ještě otevřená cesta zpět. Pokud by se Hus věnoval jen těm „správně“ znepokojivým tématům, dokud by nepřekročil hranici…
Ale nestalo se - Hus chtěl opravdu napravit moc církevní i světskou, hlásal, že hříšná vrchnost není od Boha, a na své pravdě trval až do konce.
Husa odsoudili - ale kdo ho odsoudil? Husa nesoudil inkviziční tribunál, ale Kostnický koncil. Soudilo ho shromáždění intelektuálů, kteří se sešli proto, aby řešili papežské schizma a reformu církve.
Vesnického synka z jihu Čech soudil mimo jiné Jan Gerson - vesnický synek od Poitiers, kancléř pařížské univerzity, muž, který je dodnes považován za významného teologa, muž radikálních názorů, který ale nikdy neudělal ten poslední krok přes hranici - na hranici.
Husa upálili a v první chvíli se nic nestalo. Trvalo čtyři roky, než přišla revoluce, která se zaštítila jeho jménem. Změnila osud českých zemí na sto let a ovlivňuje ho dosud.
Co z toho plyne pro nás - pro dědice? l dnes máme dostatek „ochočených“ intelektuálů, kteří přežvykují ta správně „palčivá“ témata a jsou neviditelným cenzurním úřadem pro ta jiná. Pokud by někdo z nich vybočil z řady, budou mu sami inkvizičním tribunálem, stejně jako konciloví otcové v Kostnici Husovi. Dnes už ho neupálí, ale ostrakismus, kterým ho obdaří, ho profesně zničí.
Nicméně, doba je přeci jen jiná. Konec středověku byl dobou, kdy intelektuál existoval pouze v kontextu církve a s ní spojených univerzit. Tento monopol ukončil humanismus a jeho akademie.
I naše doba donedávna znala monopol akademické sféry a žurnalistiky na intelektuální život společnosti - minimálně na jeho komunikační kanály. Ano, formální média typu rozhlas, televize a noviny dále pevně drží v rukou ti „ochočení“. Dlouho to znamenalo, že ti „neochočení“ nejsou slyšet.
I tento monopol skončil. Jsou zde mnozí „neochočení“, kteří nejsou profesně závislí ani na akademické sféře, ani na formálních médiích - a je doba internetu.
Máme pocit, že přišel čas nápravy v hlavě i v údech - a jsme slyšet.