Doba karantén mění i zvyky. Našinec čumí v televizi i na to, co by jinak vytěsnil. Třeba na Emmerichův film Den nezávislosti: nový útok. Patří do kategorie „neuvěřitelná blbost“. Ale uprostřed epidemie, v době, kdy politici, myslitelé, experti, ba i duchovní přísahají na sterilitu, bezkontaktnost a digitální záchranu světa, může i lecjaká neuvěřitelná blbost působit uvěřitelně. Jako alegorie, ale taková, jaká se nevymyká představitelné budoucnosti.

Den nezávislosti: nový útok je apokalyptický thriller z žánru sci-fi. Líčí útok těch nejzlejších mimozemšťanů na mírumilovné světy. Jim ale pomáhají ti nejhodnější „emzáci“ vyspělí tak, že své vědomí digitalizovali a přenesli do robotických koulí. Hladce komunikují lidskou řečí: je pro ně natolik primitivní, že ji rozklíčují bez problémů. A i když jsou nehmotní, abstraktní, digitální, bezpohlavní a bezkontaktní, koule chce, aby se jí říkalo „ona“.

Je to koncentrát všeho, s čím se našinec setkává v apelech na záchranu světa a společnosti. Ta koule je sterilní, bezkontaktní, bezemisní, digitální, biologicky bezpohlavní, ale genderově feminní, ba projevuje to, čemu se říká arogance dobra: bez obalu dává lidem najevo, jak jsou zaostalí. Nepředstavuje vlastně ideál, ke kterému směřujeme pod vedením společenské avantgardy?

Jasně, je to jen přitroublý film a banální alegorie. Ale v době hesel „kde není kontakt, není přenos“, velebení virtuálních životů, digitalizace a sterility v tom našinec může vidět trend.

Není to blesk z čistého nebe. Ta mozaika se skládá už déle. V prosinci 2019, ještě než přišla korona, to zachytil Respekt v příběhu třicátnice žijící téměř bezkontaktně jako single:

Občas jí sice chybí partner, s nímž by mohla své zážitky sdílet, ale zvládnout takové chvíle jí velmi usnadňují moderní technologie. „Vezmete telefon, pošlete zprávu, přátelé ochotně zareagují a z toho špatného stavu vás dostanou.“ Když někdy zatouží po fyzické intimitě, využije mobilní aplikaci, pomocí které se dá rychle a nezávazně s někým seznámit. „Jsem spokojená a šťastná. Možná dokonce nejšťastnější, co jsem kdy byla.“

Zde šlo o řešení osobní situace z vlastní vůle. Společenská bezkontaktnost, sterilita a digitalizace, která se vzývá teď, je vyšší liga. Kdo si myslí, že to pomine, jakmile bude proočkován jistý díl populace, je velký optimista. O nějakém zlomovém návratu k normálu teď prakticky nikdo ani neuvažuje. Spíše to vypadá tak, že i když vše půjde relativně dobře, i když výrazně klesnou čísla nakažených a mrtvých, ideál života v digitální kouli zůstane jako pojistka do budoucna.

LN, 29.12.2020