Když už poměry ve zdejší politické džungli dosáhnou těch nejabsurdnějších stupňů, není nad to prchnout co nejdál, aby si člověk vyčistil hlavu. A když na vzdálené Švýcarsko chybí čas i kapitál, vezmete zavděk i podstatně bližším Českým Švýcarskem.

Také v něm si připadáte jako v jiné galaxii. Už jen to cestování časem. Když se blížíte k národnímu parku od jihu, nemůžete minout Českou Kamenici. V jejím centru jsem našel restauraci evokující 80. léta. Už ten jídelní lístek psaný strojem na průklepovém papíře! Nemluvě o nabídce a provedení jídel.

Vydáte-li se ale od západu, vaší vstupní branou bude Hřensko. Tam frčí devadesátky. Soudě podle armád trpaslíků a dalších sádrových bytostí. Nechce se mi věřit, že si němečtí sousedé takto představují optimální vstup do České republiky. Protože ta divočina zjevně cílí na ně.

A když vám trhovci zrovna nebudou vnucovat toto panoptikum hrůzy, udeří na vás s lacinými botkami, tričky i nefalšovanými ruskými beranicemi. I když o té nefalšovanosti by se asi dalo s úspěchem pochybovat u celého sortimentu. Retrem zavání též nabídka většiny restaurací široko daleko. Dát si můžete cokoliv - cokoliv, co lze hodit do friťáku. Se zájmem o zdravou stravu se u turistů moc nepočítá.

Naštěstí o kus dál začínají divoké soutěsky, kde musíte kombinovat pohorky s lodičkami - tím ale už nemyslím obuv, nýbrž dopravní prostředek. Bodří převozníci vás naberou, zašpásují a pochlubí se rádoby zkamenělinami skutečných i fiktivních živočišných druhů. I když na naší pramici vzbudila největší pozornost chuděra kuna plavoucí bříškem vzhůru. „Ta už to má taky za sebou,“ suše konstatovala malá holčička po mé pravici.

Asi se nelze vypravit do Českého Švýcarska a vynechat monumentální Pravčickou bránu. Vědci prý došli k závěru, že povětrnostním i tektonickým nástrahám odolává proto, že je tvořena dvěma skalami. Když jsem se na ni podíval z protější vyhlídky, usoudil jsem, že by mne určitě obratem mezi geology vzali - stejný pocit jsem měl na první dobrou.

Ještě předtím jsme si ale s ostatními netrpělivými návštěvníky museli uprostřed kanálového odéru, jehož původ byl v místní restauraci, počkat na otevření vstupu k této atrakci. Poněvadž sice ranní ptáče dál doskáče, ale před desátou si u brány ani neškrtne. A protože zadarmo ani kuře nehrabe, zkasírují vás už jen za samotný pobyt na tomto mimořádném místě.

Mám-li však popsat péči o turisty ze strany Správy Národního parku České Švýcarsko i většiny obcí, musím použít výraz dokonalá. Výborně značené a udržované stezky, lavičky skoro na každém kroku, informační centra, popisky zajímavých míst, mobilní aplikace s virtuálními prohlídkami, dokonale fungující autobusová doprava pro pěší i cyklisty, prostě komfort.

Týká se to i zpřístupnění jinak těžko dostupných míst, například skalních vyhlídek a bývalých hrádků, žebříky a schodišti. I když ta leckdy počítají jen s dlouhány. Udělat krok vzhůru pro mne při mých 170 centimetrech bylo často jako výstup na Mount Everest. A to si představte, že mezi námi žijí též menší jedinci, ba i děti!

Při sestupu z hřebenu do Jetřichovic se mi však politika opět do mysli prodrala. Na kraji obce stojí obří budova bývalé dětské léčebny. Ve 20. letech 20. století ji postavila sociální demokracie, které bylo tenkrát všude plno. Před deseti lety se jí kraj zbavil a teď chátrá. Tedy ta léčebna, i když popis stavu sociální demokracie by se asi příliš nelišil.

Mezi skalisky pamatujícími doby, kdy po člověku nebylo vidu ani slechu, vám však dojde, že i na politické hemžení bychom se měli dívat z nadhledu a vyhodnocovat je raději v delších časových úsecích.