Nejen můj článek na téma knihy „Ve znamení kříže“ vyvolal diskusi, v níž se vedle vášní objevily i některé zajímavé momenty. K jednomu bych se chtěl vyjádřit.

Diskutující Jan Ráž, vzděláním právník, se ptá, proč se dělá takový humbuk okolo „výplodu jednoho bývalého prominentního komunisty“? Dále píše, že někteří lidé (včetně mne) neudrželo pod kontrolou svou mánii okomentovat názory „za zenitem nacházejícího se bolševika, tedy představitele strany, kterou měli organizátoři listopadového převratu již tehdy poslat na smetiště dějin“.

Z jednoho pohledu lze tento jeho názor jistě akceptovat. Sami komunisté již nepochybně nepropagují některé své atributy. Jistě mnoho z nich bezostyšně akumuluje kapitál svým podnikáním či vlastnictvím firem a současně zaměstnáváním občanů provádí jejich vykořisťování. Nejznámější propagátor tohoto úchylného směru dějin Vladimír Uljanov musí při vědomí tohoto faktu ve svém mauzoleu přímo rotovat. Naši komunisté jistě veřejně nepropagují třídní boj ani třídní nenávist, neboť by jaksi museli přiznat, že nenávidí tím pádem sami sebe.

I díky posunům na naší politické scéně (tedy přechod některých bývalých voličů KSČM k ANO) a faktorem vyššího věku voličů je jejich volební procento utěšeně nízké.

Proč tedy považuji za nutné komentovat onu knihu pana Grebeníčka a označit ji za hanebnou? Má to několik důvodů.

Bude tomu 30 let, kdy komunisté odešli z tzv. vedoucí úlohy ve státě. Dá se s jistotou tvrdit. že dnešní střední generace - rozuměj ti, kterým je plus mínus 40 let - nemají s praktikami bolševiků žádnou osobní zkušenost. Jejich rodiče jim sdělují cosi nepochopitelného a neuvěřitelného o nějaké době, kde stačilo jen neopatrné slovo a člověk měl malér. O době, kde nebylo možné projet hranice směrem na Západ a i směrem na Východ byli šacováni. O době, kdy značná část dnešních obyčejností byla nedostupná či jen luxusem. Může snadno dojít a dochází ke ztrátě historické paměti. Pak stačí napsat, jak nespravedlivé je vracení peněz a majetku nějaké organizaci, kterou většina našeho národa považuje za zbytečnou.

Komunisté jsou mistři v kouzlení se slovy, což je eufemismus pro lež. Nepochybně se nebudou hlásit k destrukci oné organizace po roce 1948, kdy převzali absolutní moc. Nebudou zmiňovat popravu nevinných kněží Jana Buly a Václava Drboly, nějak se jim z paměti vytratí umučený čihošťský Josef Toufar. Nikde nebude ani zmínka o akci K v dubnu 1950, kdy bylo u nás násilně internováno 2500 řeholníků, z nichž bylo mnoho předních intelektuálů naší země a 12 000 řeholnic, které pracovaly zejména v charitativních a ošetřovatelských organizacích a nemocnicích. Internaci nejvyššího představitele katolické církve Josefa Berana a jeho následný nucený exil (teprve vloni byly jeho ostatky navráceny do vlasti). Výčet dalších „úspěchů“ vlády bolševiků by tento článek neúměrně prodloužil.

O výše zmíněných událostech má naše společnost jen malé povědomí. Zejména pro ty mladší jsou popsané události na úrovni bitvy na Bílé hoře, kdy vědí, že nějaká byla, ale tím vše končí. Vydáním knihy historika PhDr. Miroslava Grebenička, vysokoškolského pedagoga na penzi, může dojít k paradoxnímu vnímání současné doby, kdy se na základě zákona 428/2012 Sb. vrací část majetku církvím, jako doby nespravedlnosti, ožebračování společnosti o prostředky, které by mohly být využity jinde a lépe, atd. Opět jsou jimi poškozené či likvidované církve podávány jako sbor nenasytných hamižníků, kde není ani slovo o tom, že vracené prostředky a nemovitosti slouží všem členům naší společnosti a to bez ohledu na filosofické postoje.

Z tohoto pohledu považuji předmětnou knihu za hanebnost a pana PhDr. Grebeníčka za etalon bolševické zhovadilosti.