Přiznávám, že donedávna jsem ještě vůbec netušil, že písničkářská dvojice Simon a Garfunkel byla dvojicí homosexuální. Prý ta nejslavnější z řady podobných, které zpívaly na ulicích New Yorku. Teď, když to vím, tak to samozřejmě nic nemění na tom, jak vnímám jejich písničky, cítění a vyjadřování. Když jsem je v minulosti poslouchal, nikdy jsem neměl pocit něčeho nepřirozeného, co nepatří do mého světa.

Co je tedy v naší společnosti přirozené a zaslouží si uznání? Dokonce ani pro muže a ženu není snadné spolu žít a jejich soužití je často značně nelehkým, riskantním a v současném světě často paradoxním způsobem života. Nikdo ať se netváří, že to má „zmáknuté“. Ani biologie, ani celá váha dlouhé tradice tady mnoho nepomáhá.

Leckomu se stává, že si v životě připadá na okraji nebo méněcenný. Homosexuálům se to pravděpodobně stává o to častěji, že se musí vyrovnávat s tím, že jsou údajně úchylkou, něčím nepřirozeným.

Co je ale přirozené? Známý biolog E. O. Wilson píše, že „homosexualita je normální v biologickém smyslu, že jde o typické chování, které je běžné i u živočichů od hmyzu až k savcům.“ Dokonce tvrdí, že „homosexuálové mohou geneticky přenášet některé altruistické impulsy, v lidstvu jinak vzácné“. Mohli bychom vyjmenovat celou řadu vyspělých civilizací, kde toto chování bylo povoleno či dokonce schvalováno.

V Sachsenhausenu, Buchenwaldu a ostatních nacistických táborech smrti naopak homosexuálové nosili růžové trojúhelníky.

Je jasné, že celá debata o přirozenosti je falešná. Jde především o kulturní rozhodnutí, společenskou smlouvu, která dělá z něčeho úchylku a nepřirozenost.

Proto homosexuálové bojují za své uznání. Protože vědí, že to je něco, co se musí společensky dohodnout. Stanovisko pana prezidenta, který vetoval parlamentem schválený zákon o registrovaném partnerství, je především vyjádřením postoje, že toto uznání dostat nemohou.

Stojí za to poslechnout si některé argumenty, které prezident uvádí. Vadí mu, že zákon postrádá jakékoli vymezení účelu tohoto vztahu. Na jiném místě pak tvrdí, že „smyslem, a to jediným, která si zákon troufá naznačit, je „uzavření partnerství“. Uzavření partnerství je pro oba partnery možná hodně, pro stát je to však málo.“

Stanovisko pana prezidenta je stanovisko úředníka. Je to tak, že se na něj obrací někdo, komu se zdá, že se s ním někdy nakládá jako s druhořadým, a chce, aby se k němu ve všech životních situacích přistupovalo jako k plnohodnotnému občanovi. Pan prezident na to reaguje jako kafkovský úředník státu, neživý stroj oproštěný emocí, který snáší celou řadu právních argumentů, proč nemůže uznání udělit.

To stejné říká i externí poradce prezidenta Miroslav Macek: „Jde jim (homosexuálům) o jedno jediné: být uznáni… Ale liberál ve mně silně protestuje: neboť proč by měla být postavena na roven normálnosti pouze čtyřprocentní úchylka.“ Ale v Miroslavu Mackovi spíš protestuje příslušník bývalého totalitního režimu než liberál. Protože tehdejší režim chtěl mít všechny občany (i volby) stoprocentní.

Chladnému úředníkovi chybí špetka morální odvahy, aby pochopil, že tohle razítko na normálnost je nelidská věc. Teď se musíme rozhodnout, co s prezidentovým vetem. Doufám, že to učiníme také na základě citu, pocitu spravedlnosti a snahy bránit nedůstojnosti, kterou někteří musí snášet v postavení, které si nezpůsobili. Můžeme jim pomoci trochu usnadnit život, anebo nemusíme.

Právo 18.2.2006

Autor je předseda Poslanecké sněmovny P ČR