V noci hodně pršelo. Máme v ložnici střešní okno. Lijavec prudce dotíral a probudil mě. Nespal jsem pak půl noci. Obešel jsem dům, zkontroloval dešťovou jímku a vodní čerpadlo, které honí vodu od domu.

Před rokem 2002 bych se asi taky probudil při podobném dešti. Pak bych se otočil na druhý bok a znovu bych usnul. Pak přišel Ten rok a nikdy mi nezmizí z paměti pohled na vltavské údolí, jak jsem je pozoroval ze skály na Dívčích hradech. Tehdy jsem ještě bydlel v Praze. Denně jsem se pohyboval v oblasti kolem Národního divadla. Už tam stály protipovodňové hráze. Ze začátku, kdy je voda olizovala jen na jejich úpatí, lidi kolem chodili a hlučeli a smáli se. Pak dosáhla až k okraji. Lidi se na to dívali mlčky. Měli v duši úzkost.

Voda opadla a my si říkali, že nám příroda ukázala, co dovede, abychom si moc nefoukali. Otrnulo. Povodně z letošního června se ohlásily dlouho trvajícím deštěm. Pravda, napadlo mě, že to v tom roce 2002 taky začalo dlouhotrvajícím deštěm, celkem logicky, bez deště ty povodně nenastanou. A bylo to tu znovu.

Teď už taky budeme pociťovat úzkost při každém vydatnějším a déle trvajícím dešti. Když povodeň opadne, zanechá za sebou špínu, sedlinu. Poznal to každý, koho to vytopilo. Sedlina je prostě na všem, pečlivě obalí všechno, nevynechá ani jehlu. I ta úzkost je sedlina prožitého příkoří.

S obavami jsem naslouchal bubnování do střešního okna. S obavami sleduji každé politické bubnování, které se ozývá někdy zleva, někdy zprava. Mladí lidé to asi tak neprožívají, oni neviděli, obrazně řečeno, zemi ponořenou do špinavé břečky. Komunistickou břečku jsem prožil, válečnou nikoli, narodil jsem se až těsně po ní. Ovšem v mládí jsem se v podstatě denně stýkal s pamětníky. Z šera paměti mi vytanula bezvýznamná epizoda: o prázdninách jsme pinkali dětský volejbal. Bylo to napínavé, hráli jsme nerozhodně a měli jsme šanci vyhrát. Pokud kamarád nezkazí servis.

"Přerazím tě, když to zvoráš," křiknul jsem na něj v zápalu hry.

Slyšela to jeho máma. Div mě nepřerazila. Nechápal jsem, co se s ní děje, při volejbalu, tím spíš při prázdninovém klukovském, se na sebe křičí takové věci. Jenže ona ta paní měla za sebou koncentrák. Měla za sebou prožitek permanentní úzkosti a sedlina se v ní usadila trvale. Já mám také pořád divný pocit, když jedu přes hranice a mám neméně divný pocit, když vidím policajta. No a mám divný pocit, když si politici zahrávají s ústavou a chovají se k ní jako ke kusu hadru a vykládají si ji po svém a tváří se, že nechápou její smysl. To je bubnování do demokracie zevnitř. Je nebezpečnější než ataky zvnějšku. Proti nim je pojištěna, sice jen jakž takž, nicméně nějak ano. Vnitřní navrtávání zanechává trvalé stopy na konstrukci. Vycucat si vládu z palce a nechat ji vládnout poté, co předchozí vládu smetlo cosi, co se hodně podobá policejnímu puči, to je hodně drsné. Nejhorší na tom všem je pocit bezmoci. Ano, mohu protestovat, mohu veřejně kritizovat. Špína ale stoupá dál jako tenkrát ta řeka u Národního divadla.

LN, 1.7.2013