Sedím u okna, dívám se ven a jsem smutná. Ne, už je mi zase do pláče.
Bydlím v Bayerisch Eisenstein, ve vzdálenosti asi 300 metrů vzdušnou čarou od německo-české hranice. Na druhé straně v Železné Rudě, vzdálené od hranice 2 km, žijí moji rodiče, 79 a 82 let. Na německé straně bydlím s rodinou, manžel je Němec. Když jsme se v roce 2007 rozhodovali, kde se usadit, tak jsem se přizpůsobila manželovi, který v té době neuměl česky, a měl proto z českého prostředí trochu strach. Dnes už umí česky velice dobře. Jeho rodiče již zemřeli a jemu by už v současné době ani nevadilo bydlet na české straně. Bohužel, dům si na záda nenaložíme a nepřeneseme ho. Já mám na české straně všechno - rodiče, známé, přátele, paní doktorku, syn chodí v Železné Rudě do školy...
Před několika dny jsem na internetu četla článek z česko-polské hranice, kde obyvatelé vyvěsili plakát s nápisy přibližně v tomto znění: „Poláci, stýská se nám po vás“ a „Češi, stýská se nám po vás“. Velká většina příspěvků v diskuzi byla velice lidských, pro tyto lidi byla možnost nevidět se se známými a přáteli na druhé straně hranice emocionálním problémem. Zde je to stejné.
Když jsem se dočetla, že pan Prymula uvažuje o možném uzavření hranic až na dva roky, udělalo se mi skoro špatně.
Ale stále věřím ve zdravý lidský rozum a doufám, že k takovému šílenství nedojde.
Naše vláda každý den vymýšlí různá opatření. Některé bych nazvala kočkopes. Nyní vláda rozhodla, že se hranice zavřou i pro pendlery. Ale ejhle.. Paní Angela si dupla a lidé pracující ve zdravotnictví mohou dále bez omezení pendlovat přes hranici. A zrovna tato skupina představuje podle mě velké nebezpečí zavlečení nákazy. V Německu není povinnost nosit roušky, ani jich některé nemocnice nemají dostatek. Naše vláda je velice velkorysá, miliardy létají na všechny strany. Myslím si, že ti, kteří pracují v německém zdravotnictví, by mohli okamžitě vypomoci doma v Čechách přetíženému zdravotnickému personálu. Když je možno stoprocentně financovat ty státní zaměstnance, kteří dnes sedí doma, tak by bylo jistě možné zaplatit i tyto zdravotníky, kteří by nyní pracovali doma a ne v nemocnicích v Německu a Rakousku.
Lidí, jako jsem já, je po vstupu do Schengenu nemalé množství. Buď se jedná o smíšená manželství, nebo i ryze české rodiny, které nyní v Německu v těsné blízkosti hranice bydlí, mají v Čechách rodiče a naprostou většinu známých a přátel, jejich děti tam chodí do školy.
Moji rodiče jsou naštěstí doposud zdrávi a chodí si i sami nakupovat. Já nemám v úmyslu za nimi přijet domů a v klidu s nimi popíjet kafíčko, jako jsem to dělala dříve. Pokaždé, když jsem syna odvezla do školy, tak jsme se krátce potkali v místním konzumu. Ano, už slyším hlasy, které se tomu diví, vždyť si můžeme zatelefonovat. Ale každý, kdo se nad touto situací jen trochu zamyslí, uzná, že to rozhodně není stejné. Navíc můj otec špatně slyší, takže telefonování je téměř nemožné. A možná bych i potkala pár známých a mohla s nimi přes roušku prohodit pár slov.
Proč není možné pro lidi jako já také vytvořit knížečku, jako měli pendleři s možností jednou (dvakrát by asi byl luxus) za týden na hodinku přejet hranice bez toho, že budu uvržena do 14denní karantény?
Opravdu jsem si nikdy nedokázala představit, že pro mě bude tato sociální izolace tak velkým problémem. Za totality to muselo být jistě pro emigranty peklem, i když se pro emigraci rozhodli dobrovolně.
Dotaz k této situaci jsem napsala na MV ČR, samozřejmě jsem nedostala žádnou odpověď. Pracovníci ministerstva pobírají i nadále 100% platy a mohli by na dotazy občanů odpovídat i třeba z home office. Nebo ne?
Jak už jsem napsala, stále věřím ve zdravý lidský rozum a v to, že se v naší vládě najdou lidé, kteří pochopí, že nelze na dlouhou dobu lidi izolovat a zakázat jim sociální kontakty. Lidé, kteří za nás v současnosti rozhodují, zatím dokázali pouze šířit strach a vydávat zákazy.