Každá generace si myslí, že tak jak svět fungoval od dětství, bude fungovat i na věky. Já jsem taky nevěřil, že se zbavíme komunistů a velice rád jsem se mýlil. Dnes už se na věci dívám jinak.

V šedesátých letech v Západní Evropě začala prudce růst produktivita práce a za ní následoval růst životní úrovně. My jsme to závistivě sledovali, ale strach nám nedovolil cokoliv udělat, většinou jsme jen v koutku nadávali a zoufale vtipkovali na adresu komunistů.

Růst blahobytu na západě dále pokračoval, většina lidí se začala o své úspěchy dělit s těmi slabšími čím dál ve větší míře. Myšlenka to je dozajista ušlechtilá, nicméně si nikdo neuvědomil, jaké bude mít plody.

Růst produktivity vyplýval z dynamiky technického vývoje, který pohltil většinu pracovní síly schopné dosáhnout vyšší kvalifikace. Růst poptávky po kvalifikovaných pracovnících zvyšoval jejich cenu, což vedlo k dalšímu růstu životní úrovně těch úspěšných. Tuto zvýšenou poptávku po pracovní síle nedokázal uspokojit ani dovoz pracovní síly zvenčí. Většina zahraničních pracovníků nedokázala splnit předpoklady pro získání potřebné kvalifikace k výkonu náročnějších prací. Sociální síť vyřešila i tento problém a brzy se v ní houpali s domácími „méně uplatnitelnými“ i ti nově příchozí.

Výsledkem stále rostoucího přebytku lidí, o jejichž práci není na pracovním trhu dostatečný zájem, je i pokles hodnoty - tedy mzdového ocenění, které se snížilo až na úroveň štědrých sociálních podpor. Sociální inženýrství reagovalo konstrukcí dalších forem dotací nízkopříjmovým skupinám.

Z toho paradoxně těží i firmy zaměstnávající levnou pracovní sílu, neboť je tím eliminován tlak na zvýšení ceny práce ze strany zaměstnanců.

Další pokles mezd zastavili sociální architekti zvýšením úrovně minimální mzdy. Podnikatelé však nárůst nákladů v této oblasti kompenzují zvyšováním automatizace výroby a také přenášením nenáročné výroby do zahraničí, pracovní příležitosti tak mizí v nenávratnu.

Všechny pokusy nahrazovat uměle trh práce, který byl z tržní ekonomiky demontován, vedou pouze k dílčím řešením. Vždy však dochází vlivem regulací k vyvolávání stále nových problémů a k nárůstu daňové zátěže všech přeživších produktivních.

Kdyby lidé nestárli, neumírali a nerodili se, mohlo by to možná i fungovat. Každý rozumný úspěšný člověk se o své bohatství rozdělí s potřebnými a přesto mu pro sebe zůstane dost. Situace je však jiná, do aktivního věku se pomalu, ale jistě dostává první generace potomků rodičů podrobených tomuto sociálnímu experimentu. V rozporu s naivním popíráním dědičnosti, ale také vlivem výchovy nepracujících rodičů násobně přibylo těch, kteří už zřejmě nikdy pracovat nebudou.

Dnes pozorujeme pokračující stav, kdy se už daňové zatížení pracujících a podnikatelů, z něhož je celý experiment financován, dostává přes 50% a dál roste. Růst životní úrovně se tím na Západě poněkud zpomalil, ne-li zastavil. Pro nás to může být výhoda, Portugalsko už jsme dohnali, Německo myslím také brzy doženeme. Bohužel je jen otázka času, kdy na nás dolehnou stejné problémy a možná i větší silou.

V každém případě přijde i třetí generace dotovaných a to, pokud umím dobře počítat, může být vážný problém. Navíc z globálního hlediska existují takto dotované celé státy. Není těžké odhadnout co se stane, když nebudou daňový poplatníci schopni vytvářet dostatek zdrojů pro dotování stále rostoucího počtu na dotacích závislých obyvatel. Zvláště v situaci, kdy je šířen nesmyslný názor, že bohatství jedněch pochází z chudoby druhých.

Dokud si neuvědomíme, že chudoba je převážně výsledkem neschopnosti být užitečným v technické civilizaci, nedokážeme její problémy vyřešit. I když můžeme, ale za cenu zastavení technického vývoje a návratu ke způsobu života obvyklému před stopadesáti lety. Mám pocit, jakoby současný evropský sociální systém byl v křeči svírán socialistickými stranami v pasti ekonomické reality, jako oříšek v ruce opice lapené v nastražené pasti.

Proto si stále více uvědomuji, že nic netrvá věčně a my jsme si toho kapitalismu ani moc neužili.