Ty, to je hrozné, oslovila mě jedna známá. Četla jsem na internetu, že jedna rodina, důchodců, která má příjem okolo patnácti tisíc, si vzala půjčky ve výši půl milionu. Proč s tím stát nic nedělá? A proč by s tím stát měl něco dělat, zeptal jsem se. Tak kdo? Nikdo a přece každý z nás, řekl jsem jí.

Pravdou je, že téměř půl milionu našich spoluobčanů si půjčilo tak vysoké částky, že je nikdy nebudou schopni platit. Více než třetina z nich má na krku deset i více exekucí. Nejhorší je, že nové dluhy dělají mnozí z těch, kteří ještě neplatili ty staré. Když odpočítáme občany do osmnácti let, je v této situaci asi každý sedmnáctý obyvatel Česka.

Dnes si to již pomalu nikdo nepamatuje, ale vzpomenete si jistě na to, jaké to bylo, když si někdo chtěl za totality vzít půjčku? Nejprve jste se museli dostavit například do České spořitelny k vyzvednutí příslušných formulářů. Již při tom jste byli nuceni odpovídat na otázky, jakou půjčku budete chtít, na co a jaké máte finanční poměry. Po této cvičné prověrce jste se dostali k formulářům. Ty jste museli vyplnit a nechat potvrdit zaměstnavatelem. Již to bylo tristní – stát poníženě ve mzdové účtárně a čekat, až vám formuláře vyplní. A dočkat se také slov – nevím, nevím, ale vám asi tu půjčku nedají.

Totéž museli absolvovat vaši ručitelé. Stejné formuláře a stejné kecy. Když jste měli všechny formuláře potvrzené, bylo důležité zajistit si termín, kdy můžete do spořitelny přijít. Sladit ho s možnostmi ručitelů bylo někdy velmi složité. Znám případy žadatelů, kteří sváželi ručitele autem a platili jim „odškodné“ za promarněný čas.

Posléze přišla ta chvíle, kdy jste v pobočce odevzdali všechny formuláře a s ručiteli usedli do lavic, pokud v pobočce byly. Poté přišlo finále – úřednice nahlas přečetla všechny údaje. Najednou jste byli před ní i před ručiteli nazí. Jaký máte příjem, co z něj ještě splácíte, jaké jsou vaše jiné závazky? Jaké jsou podmínky pro poskytnutí půjčky, jaký trest čeká vás i ručitele, když se něco změní.

Případně přišel verdikt - vám půjčku nemůžeme poskytnout. Po skončení tohoto natahování na skřipec došlo k podpisům. A do jisté doby jste si mohli laskavě vyzvednout příslušný obolus. Bylo to strašně ponižující. V jednání onoho finančního ústavu nebylo nic sociálního – jen kopíroval názor státu, tedy komunistického režimu. Jako občan nejste svéprávný a my (stát – strana) rozhodneme, jste-li půjčky hoden. To nebyla ochrana práv občana, to byl naprosto přesný opak.

Dnes jdete po ulici a potká vás agent nějaké agentury poskytující půjčky. Za pár minut máte peníze. Několikrát týdně mi přistane v počítači nabídka na půjčku se sloganem - stačí jen kliknout a peníze máte do pěti minut. Je to úžasné. Tedy ta rychlost. Potkáte-li cestou padesát agentů, máte během hodiny padesát půjček po dvaceti tisících, tedy rovný milion. Což je docela pěkný peníz. Jenže tyto peníze brzy probendíte a co dál? Inu splácet, máte-li z čeho. Nemáte-li z čeho, je to váš problém.

A také problém poskytovatele půjčky. Riziko je zde oboustranné. Ve váš neprospěch, většinou. Ony překážky úřední padly. Jste svobodní a plně a právně odpovědní. Jenže v případě, že váš příjem činí měsíčně dvacet tisíc a vaše splátky padesát tisíc, voláte SOS. To by se za komunistů nestalo, voláte. Ano. Ale zde jde o vaši osobní svobodu. Vy se musíte umět rozhodnout. Což vám komunisté upírali. Proto se neumíte ani dnes orientovat v onom blázinci nabízených půjček. A poskytovatelé půjček mají aparát, který jim oddaně slouží. Exekutory.

Indiáni by dnes také neprodali za ohnivou vodu svá území. Jejich předkové zažili ovšem jiné doby, trochu podobné těm, které zažívají naši spoluobčané prosti základních znalostí a instinktů.

Zakázat půjčování? Kdež. Bohužel se u nás nepostihuje ani nekřesťanská lichva. V tom by stát něco udělat mohl. Vydáním příslušného zákona, který by stačilo opsat ze zákonů první republiky nebo ze zákonů monarchie. Zakázat napájet alkoholem nezaměstnané, kteří sedí u výherních automatů (vím, že by to bylo složité).

Lidé, kteří nás potkávají na ulici a získávají nás pro nekřesťanské půjčky, musí mít svobodu pro své aktivity. Pokud nepřekračují zákony této země. V opačném případě na ně máme (nebo máme mít) represivní složky tohoto státu. Jestli jim i přesto naletíme, je to naše svobodné rozhodnutí. Byť jakkoli blbé. Ale naše. Takže všichni jsme tu za sebe a nechceme, aby někdo rozhodoval za nás. Pokud to ne zcela umíme, musíme se to učit. Ale ve společnosti svobodných lidí. Ono totiž nejde jen o tu svobodu, ono jde také o to, že se dneska nikdo již neumí stydět. Vzít si půjčku na dovolenou nebo na Vánoce považují mnozí za zcela normální.

Bavili jsme se o tomto problému s jedním přítelem a ten zastává zcela jednoznačně názor, že to je také otázka výchovy. Vzali jsme si před mnoha lety s manželkou novomanželskou půjčku, zdála se nám výhodná, ale nějak jsme ji zas nepotřebovali, vyprávěl mi. Můj táta byl z toho celý zoufalý. Považoval to za selhání. Ještě v době, kdy byl již těžce nemocný, mi navrhoval, že za nás tu půjčku zaplatí, jen abychom neměli dluhy. Naštěstí jsme ji již měli splacenou, takže se mu hodně ulevilo.