Osud Romů na českém území za války je tématem, o kterém se nám nechce příliš mluvit. Došlo tehdy k fatálnímu selhání státu, který má chránit své obyvatele. Ba co víc: nejen že jsme nedokázali zajistit bezpečnost svým spoluobčanům, my jsme se na zvěrstvech, jež byla na Romech páchána, podíleli. Chmurným místem, které naše provinění symbolizuje, jsou Lety u Písku. Při debatách nad jejich minulostí si proto nemůžeme dovolit nejednoznačnost v postoji. Kvůli sobě i svému okolí. Tím víc je škoda, když si s ohněm vedle populistických nacionalistů hraje i prezident a někteří europoslanci.

Romové jsou součástí naší národní historie. O jejich alternativním životním stylu psávali přední spisovatelé od Karla Hynka Máchy po Františka Hrubína. Od počátku byli vnímání jako cizorodý prvek či dokonce jako nebezpečný živel. Vzpomeňme roku 1782, kdy došlo k justičnímu omylu a čtyřicet Romů bylo v Hontianském procesu popraveno za údajné vraždy a lidožroutství. První čs. republika, kterou považujeme za vzorový demokratický stát té doby, zase v roce 1927 přijala zákon o potulných cikánech, v němž byly osoby, na které se vztahoval, charakterizovány jako „cikáni z místa na místo se toulající a jiní tuláci práce se štítící“. Takto označeným osobám byly vydány cikánské legitimace a zapovězen vstup například do lázní nebo do některých obvodů velkých měst. Přitom mnohým Romům byly cikánské legitimace vydány přesto, že žili usazeně. To jen některé obce neměly chuť poskytnout domovské právo Romům žijícím na jejich území.

Poměry za tzv. druhé republiky byly o poznání divočejší. Známá je třeba petice obecního zastupitelstva ve Svatobořicích adresovaná v únoru 1939 ministerskému předsedovi Beranovi, v níž se psalo: „I nám nesmí býti vytýkáno, budeme-li chtíti kmen národa malého očistiti od takových parazitů, jako jsou Cikáni.“ Protektorátní období bylo zahájeno zřizováním kárných pracovních táborů, do kterých měli být umísťováni muži, kteří nemohli prokázat řádný způsob obživy. Ovšem i tento krok připravila již vláda druhé republiky. Počátkem roku 1940 bylo kočovným Romům nařízeno usadit se, jenže v tom jim bránily místní úřady, které se nemohly s představou nových obyvatel smířit.

Takzvaná cikánská otázka, jejíž kruté řešení znamenalo na 800 zmařených lidských životů, spadala za protektorátu do kompetence kriminální policie. Vyplývalo to z nacistického zvráceného pojetí Romů jako dědičně asociální skupiny. Prvním opatřením velitele reorganizované neuniformované protektorátní policie byl výnos o „potírání cikánského zlořádu“.

10. srpna 1940 byly v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu otevřeny kárné pracovní tábory. Spor o jejich pojmenování či přímo účel považuji za netaktní. Pro mnohé se po zpřísnění poměrů v roce 1942 jednalo o přestupní stanici na cestě do Osvětimi, další zahynuli vinou nelidských poměrů uvnitř táborů. Je naší ostudou, že v Letech, kde zahynulo 326 Romů, z toho 241 dětí, dnes stojí vepřín a v Hodoníně rekreační zařízení.

Nezřídka se setkáváme s bagatelizováním debaty nejen o táboru v Letech, ale o romské problematice samotné. Před několika roky provedené sociologické šetření prozradilo, že česká veřejnost je spokojena s prezentováním romských problémů v médiích a o zvýšenou pozornost zaměřenou na Romy nestojí. Naší odpovědností přitom je podat Romům pomocnou ruku a spolupracovat s nimi na zvyšování kvality jejich života, zejména cestou vzdělání. Zatímco většinová populace by měla být v rámci školní výuky zevrubněji seznamována s historií Romů, stát by měl usilovně dbát o to, aby romské děti byly pečlivě připravovány k dalšímu možnému studiu. Často se tradující pochyby o schopnosti Romů dosahovat stejných met jako zbytek populace, jsou jen dalším předsudkem, dalším mýtem. Právě ty je nutné bořit. Třeba i připomínáním našeho společného soužití, trvajícího celá staletí.

Při pohledu do minulosti se často zamýšlím nad tím, jak jsme jako národ, jako česká společnost obstáli. Kolik jsme zachránili Židů, kolik Romů? Kolik jsme jich zachránit mohli a kolik měli? Je otázka, jestli to někdy budeme vědět. Neexistuje kolektivní vina, jen vina individuální. Protože naše odpovědnost je individuální. Neseme odpovědnost politickou i morální, neseme odpovědnost za svůj národ. Každá generace, která se rodí v historické kontinuitě událostí, může být hrdá na velké činy a statečnost otců, a stejně je zatěžkána jejich hříchy. Historie války nám ukazuje rizika politiky, která je dělána bez hlubší odpovědnosti, je to varování, že stát se může stát nástrojem v rukou zločinu. Neseme odpovědnost za politiku i za politiky. Jako občané neseme odpovědnost za kontrolu nad státem.

Nechci se dále stydět za někdejší hříchy a jejich dnešní přehlížení. Věřím, že nepříjemnou situaci v Letech u Písku vláda rychle vyřeší (ministerstvo zemědělství již zpracovává scénáře odkoupení vepřína), že v blízké době tam otevřeme důstojný památník a že právě v něm budou řečeny věci, které je potřeba, aby v zájmu našeho svědomí jednoznačně řečeny byly.

Lidové noviny 25.1.2006

Autor je předsedou Poslanecké sněmovny PČR