Žánry mívají své označení. Mnohdy už zapomínáme, co které označení vlastně znamená. Futuristickým literárním a filmovým příběhům jsme si zvykli říkat sci-fi, tedy vědecko-fantastické, i když v drtivé většině na nich není „vědeckého“ vůbec nic. To jen zlomek z nich se zabývá hypotézou, co s člověkem učiní ten či onen potenciální úžasný technický vynález.

Pro ostatní autor autory jde v zásadě o žánr únikový. Chtějí představit nějaké velmi nepravděpodobné nebo spíše nemožné situace a děje, a tak je posunou do světa své hypotézy o tom, jak by eventuálně mohla vypadat budoucnost, kde je možné vše.

Problém ale není jen v onom sci, ale i v té fantazii, tedy ve fi. Jen se podívejme, jaké všechny teleportace a umělé gravitace bývají samozřejmou součástí většiny významných děl tohoto žánru coby berlička z lenosti, ale obyčejný chytrý telefon, jaký mají dnes miliardy lidí, není ve čtyřicet a více let starých sci-fi filmech a knihách vyobrazen ani jednou. Leda nějaké hloupé komunikátory, jaké by dnes rodiče nekoupili ani pětiletým dětem.

Jestliže o vědu tedy nejde a o fantazii jen zčásti, proč tolik autorů, čtenářů a diváků utíká k futurismu a dalším příbuzným žánrům? Protože hledají v budoucnosti Platonovu Utopii. Hledají ideální svět. Svět, ve kterém se neřeší individuální svobody, soukromé vlastnictví, politické zájmy. To vše je v naprosté většině těchto děl už dávno vyřešeno. Všude vidíme kolektivistickou, centrálně řízenou civilizaci (nebo civilizaci civilizací), kde neznají peníze, soutěž idejí, občanské právo, smlouvy, obchod, volný trh. Navzdory všelijakým promíchaným vesmírným rasám bývají všichni poslušně navlečeni do nějakých polovojenských kombinéz.

Tito autoři jaksi automaticky předpokládají, že kapitalismus se v budoucnu stane odloženým haraburdím, vše bude patřit všem, každý podle svých schopností a každému podle jeho potřeb. Svět sci-fi je v naprosté většině světem absolutního komunismu. Reálný život tak nepřekáží příběhům o objevování, o konfliktu s nepřátelskou civilizací, o cestování časem a zápletkách, které takové cestování přináší.

Buďme féroví a vezměme do ruky nějakou svou oblíbenou knížku z mládí s tzv. vědecko-fantastickou tématikou. Je to tam. Autoři posouvají své příběhy do budoucnosti ne kvůli získané volnosti užívat všelijaké technické rekvizity, protože ty by přece mohli použít i v příbězích situovaných do dneška. Vždyť už dnes může někdo přijít s nějakým velkým nečekaným objevem či inovací. Ne, ti autoři se dneška potřebují zbavit, aby se jejich příběh mohl odehrávat v ideálním světě. V ideální společnosti.

A pak tu je oblast podžánru, kterému můžeme říkat dystopie neboli antiutopie. Včetně oblíbené tématiky postapokalypsy. Ale pozor, i sem někteří autoři nechávají prosakovat své představy o ideálním komunitním světě, protože za apokalypsu u nich obvykle může buržoazní pachtění se po moci a po zisku, zatímco obnovu světa přináší myšlenka nově řízené společnosti.

Některé dystopie jsou jistou karikaturou (Bořící člověk se Sylvestrem Stalonem a Sandrou Bullockovou nebo legendární polská Sexmise) už dnes exitujících tendencí po vynucování omyvatelného teflonového světa bez zkaženosti, hříchu, sporů – a tedy bez normálního života. A není náhodou, že v obou filmech přežívá „normální svět“ někde v podzemí jako dokonalý obraz doslovného undergroundu (k čemuž se skvěle hodily i scenérie solných dolů u městečka Wieliczka).

Ale máme tu i zásadní filosofující společenské dystopie o tom, kam může touha lidí po dokonalém světě dojít. Ke společnosti bez vůle, bez svobody, bez vášně, bez soukromí, bez osobních zájmů. Mrazivé kulisy supermoderní všeřídící diktatury se hodí pro beznadějné příběhy o procitnutí a vzpouře jednotlivců. Bylo mi 14, když mi Huxley se svým Báječným novým světem obrátil život vzhůru nohama. Navždy. U něj, u Orwella či u Bradburryho najdeme ten vyhrocený boj mezi dobrem a svobodou. A také odpověď, že kdo zvolí v tomto dilematu dobro, obětuje nejdříve svobodu, aby mu pak kýžené dobro zmutovalo do zla v nejděsivějších podobách.

Mnohé z nás napadlo, jak jen autoři oněch slavných dystopijí ke svým obrazům temné budoucnosti došli. Odpověď je prajednoduchá. Prostou aproximací. Zmapovali nedávnou minulost, demaskovali nelichotivou současnost, a pak protáhli tento vývoj po přímce nebo dokonce po nějaké exponenciále do budoucnosti. A muselo jim z toho vylézt peklo. Zvláště když do toho přimíchali lidskou slabost v podobě věčné touhy po distribuci výhod namísto obyčejné lidské volnosti.

Na první pohled se zdá, že utopie a antiutopie jsou svým opakem. Je tam přece ta předpona – anti. Je tam přece ten ohromný rozdíl mezi budoucností ideální, chtěnou, a naopak tou nejtemnější, před kterou je nutno varovat. Jenže ono to tak, bohužel, není. Co je pro romantické autory s naivním sklonem k utopickému idealistickému kolektivismu vizí nadějnou, krásnou a zářící, to je pro lidi přemýšlející hlouběji temnou vizí. Pro lidi s individuální potřebou svobody, pro lidi, kteří vědí, že trampoty života ve svobodě jsou tisíckrát cennější než bezpečí v řízné diktatuře, je nebe utopistů peklem totality.

V dystopii či postapokalyptické éře nikdo žít nechceme. Ale nechtějme žít ani v ideální utopii. Je to totiž ve skutečnosti totéž. A proč o tom dnes psát a mluvit, když se to týká daleké budoucnosti? Kdepak, budoucnosti začala včera. A zatímco my si tady píšeme, v pohodlí čteme a mudrujeme, tam venku už se rodí Brave New World.

psáno pro časopis TO