V různé míře fašismem nasáklé strany a bojůvky nerozlučně patří naprosto ke všem zemím s demokratickým politickým systémem stejně jako psí lejna obkroužená bzučícími masařkami k městskému parku plném různobarevných květin. V Dánsku nebo USA je nechají pochodovat s hákovými kříži, jinde je za totéž zavírají, udělují pokuty, ale prakticky nikde nejde dlouhodobě zařídit, aby se po zákazu nevyrojili z jiného kanálu znovu, nemaskovali svoje názory a nepronikali do vysoké politiky, případně neinspirovali větší strany ke xenofobním postojům. V éře internetu a plurality médií jim prakticky nelze zabránit v mediální prezentaci. Česká policie už delší dobu dává náckům přivonět k sevřené pěsti, až se znalec ubohosti krajní pravice (detailně k jednotlivým týpkům více www.antifa.cz) někdy ptá, jestli to s nasazením obrněných transportérů a beranidel při vyrážení dveří nepřehání jen kvůli efektu navenek. Zní to hrozně, ale před nácky, těmi neandrtálského pouličního typu stejně jako těmi uhlazenými toužícími po parlamentu, prakticky nelze utéct, jsou i v Kanadě a Británii. A i tam velká část Romů časem zjistí, že nepatří do hlavního proudu společnosti, a byť na tom budou o něco lépe, stále půjde o periferní postavení.

Byť jsou agresivní výpady české ultrapravice proti Romům bolestné, vlny hysterie a volání po emigraci zachvacující po takových útocích řadu Romů neonacistům jen pomáhají, dávají jim větší sílu než ve skutečnosti mají a poskytují sebevědomí. Neonacisté v Česku rostou, jistě, umí teď lépe zaujmout média, mají víc přátel v Německu a dostanou peníze za volby, stále je ovšem tvoří jen pár desítek schopných organizátorů a několik set pouličních raubířů. Před těmi se neutíká, s nimi se soupeří. Nejen na demonstracích, ale i vlastním životem a prací, aby vyniklo, že to jsou ve skutečnosti oni, kdo tvoří okraj společnosti. Aby byli oslabení, něco jako podivný folklór určený hlavně ke studiu badatelům, když už zde budou s námi pořád.

Romano hangos 10/2009