SPOLEČNOST: Úskalí Ústavu paměti národa
Problémy s pamětí máme nejenom my, obyčejní smrtelníci, ale i významné osobnosti, jako například bývalý ministr zahraničních věcí Kavan, bývalý předseda poslaneckého klubu ČSSD Kraus, dokonce i bývalý prezident Spojených států Clinton. Ten si jen s velkými potížemi snažil vybavit jak to bylo s jeho spoluprací se slečnou Lewinskou. Jeho autentické výroky nám poslouží k ilustrací problémů s pamětí:
„Neměl jsem sex s tou ženskou – slečnou Lewinskou.... No, lhal, nelhal – to záleží na tom, jak definujete sex ... Měl, neměl, to záleží na tom, jak definujete měl... Není pravda, že jsem lhal, nýbrž je pravda, že jsem neřekl úplnou pravdu.“ (Blíže viz B. Kuras: Jako psa ke kandelábru. “Doporučená četba nejen studentům politologie, ale i řadovým voličům“).
Paměť proto vyžaduje obzvláštní péči. Dokonce i kluby seniorů organizuji kromě jazykových a počítačových kurzů i cvičení k zachování a zdokonalení paměti.
S pamětí celého národa, jak každý jistě uzná, to bude neskonale složitější. Donedávna šlo navíc o paměť našich národů. V novodobé historii jsme v relativně krátkých obdobích opakovaně řešili otázku směru dalšího rozvoje. Poprvé v letech 1918-20, podruhé v letech 1945-48, potřetí v letech 1968-69 a naposledy v letech 1989-91. Od vzniku samostatného státu uplyne v příštím roce 90 let. Na této historické cestě můžeme napočítat osm milníků: 1918 (vznik ČSR), 1938 (Mnichov), 1939 („Protektorát“, „Slovenský stát“), 1945 (obnovení ČSR), 1948 („Vítězný únor“), 1968 („Pražské jaro“, „internacionálni pomoc“), 1989 („Sametová revoluce“), 1993 (rozdělení ĆSR). S “přemilníkováním“ našich novodobých dějin souvisí až příliš časté přehodnocování hodnot, úlohy jednotlivých osobností, stran a hnutí, hrdinů i zrádců, bourání a stavění pomníků, měnění názvů ulic, přepisování učebnic dějepisu, uvádění názvů některých mezníků v uvozovkách, vyvozování poučení, dokonce i poučení z “Poučení“.
Historie je jen jedna. Tato jednoduchá a zdánlivě triviální pravda však neplatí pro “tvůrce“ učebnic, různých příruček a publikací, zvláště když „pracují“ na politickou objednávku. Co milník, to jiná interpretace jedněch a týchž událostí.. Zkrátka historické mílníky pracují jak pilníky: minulost se přebrušuje, přítomnost se přibrušuje. Za nejhlubší a zároveň nejhrubší „přebroušení“ naší historie má odpovědnost Komunistická strana Československa. K negativní bilanci „reálného socialismu“ patří i deformace paměti národa, vytváření „bílých míst historie“. Za tímto téměř poeticky znějícím slovním spojení se skrývají tragické osudy statisíců našich spoluobčanů, věznění a vraždy – a to nejen justiční – politických odpůrců, psychické a fyzické týrání, provokace, pronásledování za odlišné názory, šikanování a ponižování lidské důstojnosti.
V učebnicích dějepisu počet stránek samozřejmě souhlasí a z bibliografického hlediska v nich nic nechybí. Doslovné „bílení“ učebnic pomocí pravítka, redisového pera a černé tuše, prováděné studenty podle pokynů učitelů dějepisu, bylo u nás použito po 15. březnu 1939. V Sovětském svazu našla tato „metoda“ uplatnění už v třicátých letech. Jako příklad můžeme uvést rozsáhlou publikaci, která vyšla v roce 1935 pod názvem Istorija graždanskoj vojny. Byla zpracována kolektivem autorů, mezi nimiž byl i J. Stalin. Výtisk, který jsem shodou okolností získal, byl podro- ben krátce po vydání zmíněné „očistné operaci“. Jména některých autorů jsou nedbala přeškrtána,
z obrazových příloh jsou vystřiženy portréty Kameněva, Zinověva, Trockého, Kirova a dalších. Nakonec byla publikace zařazena mezi „antisovětskou“ literaturu.
Výklad dějin v oficiálních učebnicích se přeměnil ve svéráznou směsici lží, polopravd a „bílých“ míst. Příkladem se staly Dějiny VKS/b, jejichž vydání bylo schváleno ÚV strany v roce 1938. Podle nich se pak „tvořily“ i dějiny KSČ.
Proces částečné korekce falsifikací a zaplňování „bílých míst“, který zahájil XX. sjezd KSSS, byl po nástupu Brežněva zbrzděn a po srpnu 1968 zcela zmrazen. V této souvislosti je příznačné, že vedení KSĆ nedokázalo po dobu více než tří desetiletí publikovat zprávu Chruščova „O kultu osobnosti“. Jedním z cílů normalizační politiky Husákova vedení strany bylo hromadné „vybílení“ fondů knihoven na základě obšírného a nikým nepodepsaného seznamu „antisovětských, pravicově oportunistických a revizionistických autorů“ a výčtu jednotlivých titulů v případě „selektivní očisty“. Úbytek byl velmi rychle nahrazen novými „díly“, rozšířenými o kapitoly „internacionální pomoci“, o „Poučení z krizového vývoje“ ani nemluvě. Inkviziční metody postihly spolu s knihami i jejich tvůrce.
Administrativně mocenské zúčtování s politickými odpůrci normalizace nebylo tak drastické jako po nástupu KSČ k moci, ale svým rozsahem a negativními důsledky nezaostávalo za 50. léty, spíše naopak.
Zkreslený obraz minulosti se dlouhodobým a intenzívním „výchovně vzdělávacím a ideově politickým“ působením začal ukládat ve vědomí celých generací, zčásti promítat v jejich činnosti a postupně přeměňovat v „organickou součást reálného socialismu“. Překonání tohoto „dědictví“ není proto ani snadná, ani krátkodobá záležitost.
V této souvislosti je odpověď na otázku zda dát Ústavu paměti národa (ÚPN) zelenou jednoznačně kladná. Překonání mezer a deformací v paměti národa vyžaduje objektivní a nepředpojatý přístup, do kterého se nepromítají žádné politické zájmy. Má-li ÚPN dostat zelenou, nesmí být „zelený, oranžový, červený, hnědý ani modrý“. Ústav jako samosprávná, na horní i dolní sněmovně nezávislá instituce, bude pak kladně přijat, a to nejen laickou veřejností. Jediné vážné úskalí tak spočívá v jeho politizaci. Jinak riskujeme „korekci korekcí národní paměti“ v blízké či vzdálenější budoucnosti.
Překonání „bílých míst“ a falsifikací nebude nikterak jednoduché. Příliš mnoho našich spoluobčanů má negativní zkušenosti s „reálným socialismem“, což je velmi mírně řečeno. Je proto zcela pochopitelné, že nezbytná polemika o pojetí naší novodobé historie překračuje a ještě dlouho bude překračovat rámec nepředpojaté diskuse. Časový odstup od roku 1989 je stále příliš krátký. Nová, „historií nezatížená“ generace již však vstupuje do aktivního občanského života, a proto je zároveň nejvyšší čas „vypořádat se s minulostí“.
Míru naší objektivity a nepředpojatosti si můžeme ověřit na následujících citacích. Jméno jejich autora pravděpodobně mnohé překvapí.
„Již Marx a Engels opravovali svůj pojem revoluce, utvořený v roce 1848, a viděli v stroji, tedy koneckonců ve vynalézavosti, technice, vědě a práci, nejjistější a nejúčinnější sociální revoluci a rozhodli se pro parlamentarism.“ (s. 570)
„Přihlížím-li k celkovému vývoji věcí po porážce carské armády, zdá se mi, že ruská revoluce 1917 byla pro nás a naše osvobození spíše plus než minus. Při tom nehledím nejen na naše legie v Rusku, nýbrž i na vliv, který ruská revoluce měla na nás doma, na Rakousko a Evropu vůbec. Ani revoluce bolševická nám neuškodila.“(s. 231)
„Jestliže Leninův režim nevytvořil komunismus a jestliže měl a má veliké vady a hříchy, není tím řečeno, že zlo nepřineslo Rusku, zvláště mase ruských mužíků, i něco dobrého. Bolševism vznítil smysl pro svobodu, zejména rostlo vědomí vlastní moci v sedlácích a dostalo se všem poučení o moci organizace, ustálilo se přesvědčení o nutnosti práce a pracovitosti (Lenin sám a mnozí vůdcové v tom jsou dobrým příkladem).... Ty a ještě jiné relativně dobré vlastnosti bolševismu smí a musí spravedlivý a věcný pozorovatel ruského vývoje konstatovat. Proti tomu je veliké a podle mého mínění největší minus rozvrat mravní, úpadek školství a výchovy, mravní a kulturní anarchie vůbec. Pravda, proč Rusko potřebovalo tak násilného procitnutí z caristického spánku? O tom každý, kdo Rusko miluje, bude přemýšlet; v prvé řadě by tak měli činit přivrženci carismu a církve.“ (Masaryk, T.G.: Světová revoluce. Praha, Orbis a Čin 1925, s. 215.)
Výše uvedené názory nepochybně nejsou dnes „in“, mohou dokonce vyvolávat nevoli. Krajní a zcela neakceptovatelnou reakcí by však bylo označení TGM za kryptokomunistu.
Mimořádně zajímavé myšlenky najdeme i v Leninových statích z posledních let jeho života. Za hlavní nepřátele sovětské moci považoval „komunisty-mocipány“, „komunisty-prospěcháře“ a „komunisty-nevzdělance“. Podpořil Bucharinovu koncepci „převádění státních podniků na komerční, kapitalistické základy“(Spisy, sv. 42, s. 375). Nejaktuálnější je však následující pasáž: „Skuteční revolucionáři budou ztraceni (ne že by byli poraženi zvenčí, ale že se jejich dílo zhroutí zevnitř) jedině tehdy – ale pak budou skutečně ztraceni -, přestanou-li střízlivě uvažovat....“ (Vybrané spisy, sv. 5, s. 517.)
KSČ svojí vlastní vinou utrpěla strategickou porážku. Její dílo se zhroutilo zevnitř, protože přestala střízlivě uvažovat. Čtyři desetiletí trvající cesta k socialismu pod jejím vedením skončila historickým debaklem. Odpovídající závěr, který by byl v souladu s Leninovým odkazem, však neudělala. Nedoporučila svým bývalým členům, pokud se chtějí i nadále účastnit politického života, aby vstoupili do sociální demokracie. „Sametová reoluce“ umožnila vznik KSČM, jejíž existence oživuje fundamentalistický antikomunismus a oslabuje levici. Požadavek jejího zákazu je však nejen protiústavní, ale i kontraproduktivní. Dříve nebo později se její „střízlivě uvažující“ členové zachovají v souladu s Leninovou negativní prognózou.
K největším paradoxům politiky KSČM patří „principiálně levicový postoj“ některých jejích poslanců při volbě prezidenta republiky. Nesporně tak potěšili mnoho bývalých „pravicových oportunistů a revizionistů“. Opravdu principiální postoj však zaujal bývalý člen KSČ a současný člen ODS svým nekompromisním prosazováním rovnosti občanů, byt´ jen v sazbě daně z příjmu.
Máme-li objektivně hodnotit období od února 1948 do listopadu 1989, nemůžeme opomenout události, které těmto čtyřem desetiletím předcházely. Nehistorický přístup k historii může vést jen k hysterii, k rozpoutání honu na čarodějnice. Zde je vhodné připomenout poučení z moudré knihy: „Jedni a titíž volali na jednoho a téhož poprvé HOSANA a podruhé UKŘIŽUJ!“ Pokud se nám nepodaří tento zlověstný kruh, jehož prapočákem je krevní msta, prolomit, budou následky víc než neblahé. Jakkoliv je z psychologického hlediska pochopitelná chut´ vítězů zchladit si žáhu na poražených, nesmí se stát tato nemoc hybným motivem politiky orientované na upevnění demokratické, prosperující společenosti rovnoprávných občanů.
Zkušenosti z „historických porážek“ nejsou s odstupem času tak trpké jako zkušenosti z „historických vítězství“, která jejich strůjci vydávají za počátek dějin. To se vztahuje na všechny mezníky historie, na říjen 1917, únor 1948, srpen 1968, ale i na listopad 1989.
Ve vztahu k černým stránkám našich novodobých dějin by mělo platit krédo „Odpustit ano, zapomenout nikdy!“
Kroměříž, 17. 3. 2007
