Neočekávám, že by Dostojevskij byl oblíbenou četbou našich politiků, a vůbec si nemyslím, že by se politici doopravdy zajímali o duševní svět lidí neúspěšných, průměrných a méně inteligentních. A nikde jsem nezaznamenal otázku - Proč volili zrovna takhle? Co vlastně chtějí a co my jsme jim nenabídli?

Pokud se voleb zúčastnilo 60 % voličů (což se bere jako slušná účast!), dvě pětiny občanů na volby vůbec nereagovaly. Z oněch k urnám přišedších zhruba polovina volila „antisystémově“, také se tedy neztotožnila s dosavadním politickým diskurzem. Těch dobrých demokratů zůstalo tedy mezi obyvatelstvem pouhých 30 %. Co ale s těmi natvrdlými občany, špatnými demokraty, kterých je většina? Co by ještě chtěli?

Chtěli by být občany, kteří mají svou vážnost a důstojnost, kteří se mohou k záležitostem, k nimž jsou kompetentní, vyjadřovat a nést za to odpovědnost, kteří se mohou ztotožnit se státem, s národem a jeho představiteli, být hrdými vlastenci, chtěli by mít svět, kterému rozumí a v kterém se cítí dobře. Praxe je ovšem taková, že občané - před volbami „moudří voliči, kteří rozhodnou“, po volbách často „méně vzdělaní příznivci populistů, kteří se budou divit“ – jsou z jakékoliv správy státu vyloučeni. Nejsou kompetentní ani k vyjádření, zda chtějí letní čas, jedno pivo za volantem, nebo úplné zrušení kouření v restauracích. Jsou tak přihlouplí nebo vychytralí, že by to buď nepochopili, anebo zneužili. Jenomže dospělí lidé, zvláště muži, chtějí mít pocit, že o svém domově mohou aspoň nějak rozhodovat, že jsou součástí jeho správy – jen tehdy se cítí být občany, cítí se být „doma“. A chtějí mít své slovo, byť by nebylo nejmoudřejší. Ostatně hlas lidu je mnohdy rozumnější než hlas těch „vzdělaných“, viz kauza migranti.

A tak občané vidí skutečnost vlastníma očima, vnímají, že nejsou pravdivě nebo úplně informováni i o některých zásadních problémech, např. o stále se zhoršující ekonomické nesoběstačnosti romské komunity, o inkluzivním vzdělávání, o nesmyslnosti pěstování řepky, o fotovoltaice... Vidí na jedné straně nesmyslnost lidských práv, kdy se nesmí zveřejnit nahrávka se zlodějem nebo agresivním řidičem, kdy soudy s prominenty jsou směšně bezzubé, na druhé straně vnímají svou mnohdy klopotnou, poctivou existenci. Vidí, že stát není na jejich straně, viz vydání napospas šmejdům, podvodníkům či falešným reklamám, následně pak exekutorům, cítí trestání na silnicích likvidačními pokutami (pro ty druhé směšnými), trpí svévolí státní byrokracie, vidí lehkost, s jakou politici dělají bez jakékoliv odpovědnosti nevratná rozhodnutí (viz fotovoltaika). Je jim vnucována liberální představa svobody, kterou oni nepotřebují, tu potřebují ti bohatší, šťastnější nebo podnikavější, kdežto oni, lidé z dolní poloviny, chtějí jen svobodu přehlednou a nezneužitelnou, ale hlavně jistotu materiální i morální. Pak slyší bohorovné politiky a politology, jak na důkaz, že nic nepochopili, moudře vykládají, že ty mužiky (to neříkají, to si jen myslí) politika vůbec nezajímá, že chtějí jenom servis služeb. Přestane tedy věřit politikům i státním institucím a rozdělí svět na „my“ a „oni“. Pak přijdou volby a ten buran a nevzdělanec má náhle jeden hlas a ten dá komukoliv, kdo slíbí, že to tamtěm nahoře pořádně spočítá.

Někdy mají ti naštvaní pravdu, někdy vůbec ne. A pak jsou za osm let zklamaní a zvolí (pokud ještě volby jsou) toho, kdo slíbí, že to těm nahoře tentokrát opravdu spočítá... Mimochodem, politologové dost cynicky dvě volební období pokládají za dobu, po které volič „chce změnu“ – stabilita a spokojenost se v dnešní liberální demokracii ani nepředpokládají. Ale ta zlověstná mlčící (mlčí proto, že nemá žádné fórum, ostatně se veřejně vyjadřovat příliš nedokáže) chasa tady pořád je a je to právoplatná součást demokratické společnosti. Nikdo z „těch nahoře“ se ovšem doopravdy nezabývá tím, co si ti „uražení a ponížení“ vlastně myslí. Jenomže oni při volbách promluví a pak se může konat nepěkné překvapení...