Tuším, že když má člověk jednou to uprchlictví v krvi, tak se ho už nezbaví. Je to podobné jako s tím mým mnichovským uvítáním žurnalistickým kolegou Gráfem. Tehdy před padesáti lety mne v restauraci Radia Svobodná Evropa oslovil jako „vy národní socialisto“ a já se ohradil, že tím byl přece můj táta. Ale soc dem Gráf jen mávl rukou a poznamenal, že to je přece „nemoc dědičná“.

Tak nějak to bude s mým statutem uprchlíka dnes už sedmašedesát let starým. Rodina, ke které jsem patřil definitivně, uprchlická byla, ovšem náš statut pocházel z doby ranně komunistické. Psal se rok 1948 a my mířili na lyžích přes Špičák do válkou zuboženého Bavorska plného odsunutých sudetských Němců, kteří nám s radostí házeli klacky pod nohy. Zvláště když v našem případě šlo o rodinu bývalého prokurátora Lidového soudu, který se tolik zasloužil o popravu jednoho z jejich řad těch nejznámějších, K.H. Franka.

Rozhodně to byl pocit zcela jiný než těch, kteří prchali po sovětské invazi o dvacet let později. Tehdy jsem ve Vídni o nich psal reportáž pro jedny vancouverské noviny. Když se pak v uprchlických kruzích rozkřiklo, že je tu krajan, který se v tom západním světě už vyzná, tak se u mne v hotelu dveře netrhly.

Někteří z tehdejších novopečených utečenců jimi ještě tak zcela nebyli. Nejen že se ještě nerozhodli, do které země budou emigrovat, ale někteří z nich také jestli by vlastně neměli zařadit ve své octavii zpátečku a vrátit se do sice zuboženého, ale lingvisticky familierního lůna své rodné země. Těchto problémů jsme ovšem my, co jsme často utíkali před hrozícím vězením, byli totálně ušetřeni.

Ale prosím, uznávám, že co se týče osudu židovských uprchlíků let třicátých, demokratů po roce 1948, poinvazních utečenců o dvacet let později či těch současných, muslimských, jsem poněkud zaujatý. Pod dojmem svých vlastních zkušeností dítka uprchlického a posléze i jako zástupce uprchlické organizace v západní Evropě je těžké se zbavit určitých náhledů na úděl běžence.

Že jsou mezi těmi dnešními i teroristé? Zcela určitě. Tak jako mezi námi byli stalinští fízlové. (Jednoho z nich jsem dokonce viděl, jak ho odváděli američtí empíci z pověstného frankfurtského Alaska Hausu. Bylo to poté, co ho tam rozvědčíci generála Moravce odhalili, a také poněkud zubožili.)

A že hodně z těch dnešních vlastně ani uprchlíky nejsou - že prostě šli za lepším živobytím – je asi taky pravda. Těch bylo ovšem tehdy mezi námi taky habaděj. A byli tam i horší případy: V táboře, kterým jsme prošli v bavorském Řeznu, nám jedna dáma zcela bez ostudu sdělila, že manžel, někdejší správce národního statku, za dva roky v jeho vedení dokázal zpronevěřit několik set tisíc korun.

„Nám se teda ten komunistickej puč báječně hodil,“ usmívala se tehdy na nás, „protože teď jsou z nás přes noc ty politický.“

Taky i dnes je slyšet stížnosti na to, že současní běženci toho příliš požadují, že se občas chovají jako jakási exotická honorace, ale to už tady taky bylo. Psychologové to prý rozeznávají jako jakousi obranu: Lidé, kteří už ztratili všechno, se to tím snaží nahradit.

Takže co s tím? Američani mají přísloví, že se nemá vylévat vanička i s miminkem. Na druhé straně se taky má, jak to kdysi říkával prezident Reagan Gorbačovovi, důvěřovat, ale zároveň prověřovat. Tedy přijít s programem, který se patřičně s problémem utečenců vypořádá.

Jen tak pro zábavu: V ten den, co jsem začal tento příspěvek psát, jsem se dočetl v souhrnu zpráv že:

a. Růst ekonomiky se v ČR zvýšil z 3,1 na 4,3 procent.

b. Horníci teď budou moci odcházet do důchodu o pět let dříve.

c. Inflace se v říjnu zpomalila na 0,2 procenta.

d. Nezaměstnanost klesla tento rok ze 7,1 procenta na 5,9 procenta.

Zdá se mi, že to s tou českou ekonomikou nemůže být zase tak špatné, aby si nedokázala poradit s několika sty, ba i tisíci muslimských uprchlíků. Mimochodem Kanada, kde už přes půl století žiju, nedávno oznámila, že do konce tohoto roku nejen přijme 25 000 uprchlíků, ale také se postará o jejich dopravu do země. Podle tohoto měřítka by jich Česká republika měla přijmout více než 7000.

Ovšem je taky možné, že ty další generace středoevropských Slovanů mohou být poněkud více snědé. A taky že budou více uctívat Alláha než toho našeho našeho panbíčka.

Jo, s tím ovšem poradit nemohu. Ovšem soudě podle toho, že to s tím uctíváním na té naší rodné hroudě nikdy zas tak prudké nebylo, bude asi nakonec možné se i s tímhle vypořádat.

www.jandrabek.com