Jsou lidé a možná jich není málo, jimž víkend přinese dilema. Jak připomenout konec druhé světové války, porážku nacismu i osvobození od německé okupace v době, kdy ruská armáda drtí Ukrajinu? V době, kdy se Moskva hlásí k vlastní protihitlerovské tradici, ale sama se chová jako podle nacistické příručky? Kdy šéf filmových studií Šachnazarov, člověk z ruské elity, v televizi hrozí odpůrcům koncentračními tábory, převýchovou a sterilizací?

Je to problém. Dokonce i pro ty, kteří se zdráhají přímo srovnávat Putina s Hitlerem. Jistě, můžeme opakovat, že ruská ideologie je agresivní a imperiální, navíc po svém brutální a opovrhující individuem, ale není rasově umanutá a genocidní, jako byl hitlerovský nacismus. Že pro přežití lidí, celých skupin, ba i národů bylo v květnu 1945 lepší být osvobozen Rudou armádou než zůstat pod vládou nacistů, wehrmachtu, SS, gestapa a dalších složek okupační moci. Na tom všem dost je, byť různí lidé se na to srovnání dívají různě. Ale troufneme si tvrdit, že značná část české veřejnosti, má-li letos projevit úctu Rudé (sovětské, ruské) armádě za květen 1945, cítí v zrcadle války na Ukrajině nemalé rozpaky.

Nejde o přepisování dějin. O popírání zásluh Rudé armády na osvobození Československa. Tedy nejste-li náhodou z Plzně, Karlových Varů, Klatov, Strakonic či Protivína osvobozených Američany. Stát a jeho zástupci by oficiální akty za květen 1945, a to i u oficiálních pomníků Rudé armádě, vytěsňovat neměli. Nicméně očekávat spontánní účast občanů ve větším měřítku by bylo pošetilé.

v upomínku

Chcete-li vidět šalamounské řešení, zajeďte do jižní výspy krajské metropole Ústí nad Labem, do Dolních Zálezel. Tam v centru obce stojí pomník osvobození v květnu 1945 s naprosto geniálním nápisem: V upomínku na vítězící armády.

Ten pomník – podobně jako jiné pomníky tohoto druhu v bývalých Sudetech – působí dosti neautenticky. Oslavuje něco, co v květnu 1945 působilo mezi místními obyvateli spíše hrůzu. Však také byly tyto pomníky v bývalých Sudetech instalovány až s odstupem. Pohříchu často tak, že doslova přebily autentické pomníky padlých z první světové války. Ale v atmosféře nynějšího dilematu má ten zálezelský své kouzlo nechtěného.

Nápis V upomínku na vítězící armády působí jak z dílny Monty Pythons či Járy Cimrmana. Je geniálně univerzální, použitelný kdekoliv, kdykoliv, kýmkoliv a na připomínku kohokoliv. V Praze by mohl reprezentovat armády všeho druhu – od pasovské přes císařskou, saskou, bavorskou, pruskou až po wehrmacht (1939) a armádu Rudou (1945) i sovětskou (1968).

Ten pomník, či spíše nápis na něm, nese jistý duch zdejšího švejkovství. Ale to téma není až tak moc k smíchu. I na Ukrajině je hodně míst, kde by šlo vztyčit pomníky řadě vítězících armád – od polské přes armádu Bohdana Chmelnického, bolševickou a revoluční Rudou, potom wehrmacht, pak opět Rudou až po tu dnešní ruskou Putinovu. Ale teď mají na Ukrajině jiné starosti a priority než se starat o pomníkovou pietu. I tento poznatek patří k atmosféře května 2022.

LN, 5.5.2022