Co svět světem stojí, každá církev trpí sektářstvím, protože je založená na víře a ta někdy propadá posedlosti jediné pravdy, dogmatu, principu (interpretace) a útočí na svou vlastní instituci, aby ji reformovala nebo zničila. V poslední době se ale objevují i sekty, které jsou posedlé nikoli věroukou, nýbrž ideologií ryze světskou.

Takovým poněkud komickým případem je petiční skupina katolických „sester a bratří” píšící papeži, aby neprodloužil mandát pražskému arcibiskupovi Dominiku Dukoví, o němž se bude při příležitosti jeho pětasedmdesátin jednat. Od slavného Zolova dopisu francouzskému prezidentovi (et item veřejnosti) J’accuse (žaluji) z roku 1880 už žádní žalobníci neměli podobný vliv a oblíbený český primas nejspíš na prestiži spíš získá.

Nešťastné na celé záležitosti je ovšem vliv tzv. politické korektnosti na náboženství (neplést s etiketou), která dnes naprosto znemožňuje racionální, politickou debatu. Místo argumentů se totiž „ad hitlerum“ nálepkuje. Levici se podařilo vytvořit celý panteon zlých bohů nacistického totalitarismu, údajně pravicového, a těmito ďábly hází po svých konzervativních oponentech, kteří samozřejmě nemají s dávno zaniklým nacionálním socialismem nic společného. Je smutné, že i v církvi se najdou lidé, kteří místo věcné diskuse používají ideologické nálepky jako zbraň na umlčení oponenta nekorektních argumentů (národ, tradice, rodina) a když to nestačí, žalují vyšší autoritě, aby jeho nesnesitelné názory zarazila. A ještě smutnější, když se k tak hanebné praxi propůjčují veřejnoprávní média a konzervativcům zamezují přístup do veřejné diskuse.

Kritici Duku obviňují, že se zasloužil o sblížení trůnu a oltáře, divím se jen, že si nedali pozor na metaforu tak těžko pochopitelnou v případě republikánských prezidentů volených na krátké období. Ano, primas světskou moc uznává v tradici Pavla z Tarsu, jenž vytvořil církev pod vládou Pax Romana a ta neusiluje o světskou moc jako islám. Jeho uctivý a smířlivý postoj vůči prezidentům nepochybně pomohl ukončit hradní spory s katedrálou a vedl i k majetkovému vyrovnání se státem. Nad osvobozením církve od státního financování a poručnictví by se měli žalobníci radovat, jenže „království boží není z tohoto světa”, sektářská utopie zná jen ducha „bratrství a sesterství”, a tak zbavuje viditelnou organizaci těla a tím i možnosti materiální charity a chrámů.

Je dost zvláštní, stěžovat si papežovi na kardinála a brát si přitom do huby české, protiřímské zaujetí, které nechtělo pochopit, jak výhodná je pro státní kasu výměna ach tak částečné restituce ukradeného a zdevastovaného majetku za nefinancování církve ad infinitum. Primasovi, tak jako komunisté, navrhují, aby se odstěhoval z „honosného paláce mezi pracující lid” a nesloužil mši za prezidenta. Ano, ano, není to poprvé, co čirý duch požaduje neviditelnou církev. V Čechách to kdysi skončilo občanskou válkou.

Uvědomují si ale petičníci, že výraz islamofobní (prezident Zeman) nemá žádnou kognitivní hodnotu? Je to prostě, inu, jen nadávka, vymyslela ji náboženství nenávidějící levice z odporu vůči západní (kapitalistické) civilizaci. V dnešní „humanistické” kultuře je zášť vůči muslimům naprosto ojedinělá, každý ví, že ti nešťastní uprchlíci své náboženství a kulturu zdědili. Měli bychom mít možnost bez nadávek diskutovat, jestli se měl Západ (jediný na světě ve jménu ideologie všeobecného lidství) takto otevřít milionům, kteří s sebou přinášejí postoje neslučitelné s civilizací svobody. Existují tisíce možností, jak pomáhat potřebným, aniž bychom museli ohrožovat vlastní domov. Nařčení z islamofobie znemožňuje věcnou debatu o vztahu politického islamismu a džihadismu s islámem.

Sektáři by chtěli v našem slzavém oudolí zakládat „láskyplnou pospolitost” … „evangelia lásky a milosrdenství”, „touží po revoluci lásky a něhy“, jako by se láska vůbec dala organizovat, a to ještě na úkor instituce, organizace, hierarchie a autority. Každá utopie končí neslavně. Lidské duševní i materiální možnosti jsou omezené a náboženstvím unavenému národu je tahle komická bouře ve sklenici vody úplně šumafuk.