Obchod je velké umění a jako takový ho nevnímáme, pokud dobře funguje: pak je to proces přirozený jako dýchání. Uvědomil jsem si to před pár dny, kdy u našeho domu zazvonili dva páni. Ukázalo se, že jsou od jisté mladé telefonní společnosti. Nabídli mi služby a já je odmítl. Omluvili se za obtěžování a odešli zazvonit na sousedy. Já se vrátil ke své práci.

Leželo mi ale v hlavě, proč jsem je odmítl.

Vybavil jsem si, jak ti dva vypadali. Především už ten fakt, že byli dva. Proč byli dva? Jeden byl vyšší, štíhlý a vypadal skoro jako dobře oblečený mladý muž: měl na sobě modrý vlněný raglán a pod ním bylo vidět sako a košile s kravatou. Ten druhý ale byl v bundě, měl postavu borce v tom druhu zápasu, kde si pánové kroutí nosy a skáčou oběma nohama po břiše. Po celou dobu rozhovoru neotevřel pusu, nepromluvil. Měl rozcuchané vlasy, možná od poslední rvačky v hostinci Žabí hlen. Jaká byla jeho role? Byl to technik? Jenže krabici s modemem nesl ten mladý muž v raglánu. Kdyby on byl ten Pan Obchod a ten druhý Pan Technika, celkem logicky by měl krabici nést on. Když odešli, dokonce mě napadlo, jestli v té krabici opravdu byl modem - jestli tam neměli samopal.

Ten Pan Obchod, dejme mu to jméno, se mě nejdřív zeptal, jestli mám telefon a internet. To byla vcelku trefná otázka. Odpověděl jsem, že ano. Nicméně jsem dal najevo, že vcelku bych změnil firmu, kdybych dostal rozumnou nabídku.

„My bychom vám dali modem zadarmo,“ řekl Pan Obchod.

A tohle byla legrační nabídka. Modem samozřejmě mám, jinak bych nemohl telefonní linku používat k internetu. Kdybych přistoupil na jejich nabídku, modem, který mám, bych musel vrátit telefonní společnosti, a jeho místo by zaujal ten nový. Takže bych si nepolepšil. Zeptal jsem se, jakou další výhodu mi nabízejí. Pan Obchod odvětil, že bych mohl telefonovat a používat internet. Podal jsem mu pomocnou ruku. Zeptal jsem se ho na paušál za telefonní připojení.

Podíval se na mě velmi pohrdavě a pravil: „Ten přece musíte platit všude!“ Čímž mě vysloveně namíchl, protože po drátě u nás netelefonujeme a paušál pokládáme za vyslovené vyděračství firmy O2, jednu z hanebností zděděných od monopolního, pardon, dominantního Telecomu. Řekl jsem cosi neutrálního, avšak hlasem poněkud podrážděným, a on se na mě podíval jako na člověka, kterého nemá rád a který ho jak se patří obtěžuje. Byl jsem rád, že s ním mluvím přes vrátka. Kdyby totiž na mě jeho průvodce chtěl nastoupit, aby mi kroutil nosem a skákal po břiše (teď už jsem si byl jist, že toto je jeho pravé povolání), za hradbou vrátek bych získal cennou vteřinu, která v utkáních muže proti muži může rozhodnout o vítězství, či prohře.

Dopadlo to dobře. Jak už jsem předeslal, oni odešli, já se vrátil k práci. Nicméně mi leží v hlavě, jak by si měli počínat, aby mi tu službu vnutili. V poměru k telefonní společnosti O2 jsem v pozici ženy, která je sice vdaná, ale za protivného uzurpátorského chlapa, a ráda by se nechala svést. Na takovou jistě existují recepty snadného dobytí!

Mé dnešní vyprávění by mohlo mít pointu v souladu se stylem příběhů, které píši. Asi takovou: no a vidíte, druhý den jsem se dozvěděl, že někdo vystřílel obyvatele domu v sousední ulici. Nu. Nestalo se to. Jenom selhalo umění svádění. Pardon, umění prodeje, ale tolik jsem se nezmýlil.

LN, 7.1.2008