SPOLEČNOST: Umění monologu
Tak jako domácí talk-show – namísto dialogu vedou diskutující několik paralelních monologů – přitom u nás vypadá prakticky každá debata včetně těch politických. V západních kulturách bývá vedení polemiky součástí středoškolské výuky, protože tam dobře vědí, že na volné konfrontaci názorů jsou založeny a dále se rozvíjejí jejich demokratické systémy. V Česku se sice demokracií ohání kdekdo (komunisti měli to slovo rovněž rádi, jen k němu přidávali adjektivum „socialistická“), druhý pojem bezprostředně spjatý s tím prvním – pluralismus – zato v oblibě moc není (komunisti jej též nesnášeli); znamená totiž co nejotevřenější výměnu názorů, z níž dodnes panují obavy.
Místo argumentů si čeští diskutéři libují v podpásovkách. Na čísi nevítané sdělení se zatváří pohoršeně a praví: Jak si můžete dovolit něco takového říct?! Vzápětí zvednou prst a naznačí, že ke skandálním tvrzením vedou protivníka jeho nízké pohnutky; mávání čímsi špatným kádrovým profilem, abych ho umlčel, je typickou zbraní komunistického kádrováka.
Debata potom probíhá tak, že každý vytáhne nad hlavu nějaký ten prapor a po chvíli se už všichni mydlí žerděmi přes hlavy.
