Zdá se, že některým současným politikům už nejde o současnost a budoucnost, ale dokonce i o minulost. Vadí jim Ústav pro zkoumání totality. Závažnější je však to, že při té příležitosti tvrdí, že minulý režim nebyl po celou dobu své existence totalitního charakteru.

Krom rozumně uvažujících lidí, netrpících ztrátou paměti, čteme s úžasem v tisku názory lidí, kteří všemožnými hrami s pojmy a daty se snaží ukázat ho v přijatelném světle. Že léta padesátá byla nejhorším obdobím minulosti, nikdo nepopírá. Opírat však argumentaci o rozdíly mezi tímto obdobím a léty šedesátými, odrazit se od roku 1968 jako od jakéhosi můstku a pak přeskočit léta normalizace, je hrubá manipulace.

Pozoruhodnou argumentaci obhájců minulého režímu je možno pochopit už z názvů jejich článků.

Dva příklady: Jiří Dienstbier nazval svůj příspěvek pro Lidové noviny Záludnosti sporu o totalitu (LN, 10.1.2008). V článku píše o sjezdu spisovatelů v roce 1967, kde hovořili Ludvík Vaculík a Milan Kundera, a uvádí to jako důkaz pokroku, protože oba spisovatelé byli přece komunisté.

Se vším respektem k oběma jmenovaným se musíme ptát pana Dienstbiera, kolik spisovatelů nestraníků mělo tehdy možnost přistoupit k mikrofonu. A zda vůbec mohli být členy Svazu, té organizace, která zničila po roce 1948 Syndikát spisovatelů a novou organizaci – komunisty kontrolovaný Svaz - vedla jako politickou výběrovou organizaci.

Politolog Jiří Pehe dal svému textu dokonce titul Jak totalitní byl komunismus – (Politický zápisník, 9.1.2008). Do debaty přispěl pozoruhodným způsobem, ani si neuvědomuje, že argumentuje zrovna tak, jako to kdysi dělali někteří komunisté. Opakuje doslova jejich někdejší argument, když tvrdili, že přece sama komunistická strana byla posléze názorově nejednotná a reprezentovala tak totéž, jako kdyby tu bylo více politických stran.

Faktem je, že ani v osmdesátých letech nebyly dodržovány základní svobody - shromažďovací, projevu ani pohybu, že nadále, respektive opět (po krátkém výdechu v roce 1968) panovala cenzura, že bylo nadále trestným činem opustit republiku, že v takzvaných normalizačních letech došlo k absolutní anestezi ducha, jejíž následky se projevují – bohužel - dodnes.

Ostatně důkazem toho, jak přísně a nekompromisně si nadále vedla moc, je jistě skutečnost, že mnozí ze polupracovníků tajné policie (o nichž dnes bulvár s takovou chutí píše) byli rekrutováni právě v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Účelem zmíněné mediální "obhajoby" minulého režimu není patrně jen protest proti Ústavu pro zkoumání totality, nýbrž něco závažnějšího: snaha mlžit a zamlžit pravdu o minulosti.

Hry se slovy a slovíčky, argumenty o pluralitní KSČ a další nepomohou - Československo nebylo demokracií do roku 1989. A to bez ohledu na vývoj jediné vládnoucí strany. Její vnitřní kolize a krize neposkytly občanům základní svobody, jaké požívají v demokratickém státě.

Můžeme se domnívat, že následné předání moci komunistů bylo patrně spojeno s jejich určitými podmínkami, ale určitě k nim nepatřila ta, že nový režim uzná jednoho dne někdejší komunistickou vládu jako předvoj demokracie.

Nejde však jen o historii a o předání zkušenosti mladé generaci. Jde především z morálního hlediska o to, že nemáme ani nejmenší právo ponechat stranou oběti všech politických vězňů, nemáme právo je obětovat v zájmu úpravy historie.

Bylo by také nerozumné a krátkozraké zapomínat na neblahou roli, kterou kdysi sehrál v této zemi pan Fierlinger, protože takových pánů se v politice může objevit celá řada.