2.8.2021 | Svátek má Gustav


SPOLEČNOST: Újezd 2021

23.6.2021

Na pražském Újezdě, v ose Vítězné ulice směrem do vrchu Petřína, stoupají schody. Na nich kovové figury, postupně se ztrácející až téměř zmizelé. Významné dílo Olbrama Zoubka. Kolem každoročně procházejí tisíce lidí, turistů z ciziny (letos jich je podstatně méně) i z Čech. Cizinci obvykle nechápavě hledí na ty do kopce mizející postavy, vše si nafotografují a jsou dál. Jaký je ale rozdíl mezi turistou, přicházejícím z ciziny kdysi za železnou oponou a návštěvníkem třeba od Příbrami?

Návštěvníci od Příbrami totiž vědí, že to, co sochař Olbram Zoubek zpodobnil, není pouze umělecké dílo umístěné na významném místě Prahy. Oni totiž vědí, že to byla realita. Realita jedné strašné etapy naší země. Etapy, která se pomalu stává historií, ale která je na tomto památníku jasně zachycená a popsaná: komunistická totalitní ideologie nechtěla a vlastně vůbec nepotřebovala bytost člověka, ona z něj postupně vyždímala vše lidské. Zničila nejen jeho tělo, ale i mysl a ducha. Ty statisíce vězněných, mučených, souzených, odsuzovaných a některých také i popravovaných, jsou tady vypodobněny jako lidská bytost, která se postupně rozpadá a mizí. O to se komunisté snažili silou nebývalou, umocněnou inspirací sovětských poradců.

To byla první hrůzná etapa. Po takovém zastrašení veřejnosti se lidé začali bát. Věděli, že upevněná komunistická moc může dosáhnout nejen na ně, ale - a toho se báli nejvíce - i na jejich děti. Ty byly ve škole poučovány o třídním nepříteli, učily se zpívat budovatelské písně a básničky o rudé vlajce. Komunisté po vzoru Hitlerjugend věděli, že pokud chtějí získat budoucnost, musejí získat děti. A tak se rodiče většinou ohnuli a mlčeli. Ti statečnější poslouchali Svobodnou Evropu a dětem se snažili vštípit, co smějí a co nesmějí říkat na veřejnosti.

V 60. létech se z lágrů vraceli ti, kteří přežili. Vraceli se do úplně jiné země, než ze které byli odváděni do kriminálů. Do země šedivé, ustrašené, ve které bylo jejich místo pouze jako umývačů oken a uklízeček OPBH.

Rok 1968 byl rozbuškou, kdy ty děti, už dvacetileté, daly najevo, že se to komunistům zase tolik nepovedlo, daly najevo, co si myslí. Ale síla pásů tanků, ostrých nábojů a „reformní komunismus“ představitelů státu byla větší.

Za dalších 20 let bylo těm dětem 40 roků. V té beztvaré době, kterou po roce 1968 prožívaly, se někteří probudili, někteří utvrdili.

V roce 1989 se nám změnil svět. Padl komunistický režim. Svobodu, to, co jsme znali pouze z vyprávění, knih a zakázaných stanic, jsme chtěli všichni. Chtěli jsme normální svobodnou, demokratickou zemi. Role studentů 17. listopadu byla nezpochybnitelná, ale nebýt těch připravených čtyřicátníků, nebylo by dalších 20 let opravdové svobody. Svobody třeba s chybami a určitými šrámy, ale byla to opravdová svoboda.

A ti dříve věznění? Ti se nadechli, našli svoji parketu a třeba i ve vysokém věku nabyli pocit, že vše strašné, co prožili, mělo cenu. Oni totiž věděli a vědí, co je to totalitní režim. Oni vědí, jak začíná: nenápadně a hlavně krásnými slovy a ideály. Ta slova přejdou postupně do jednoho správného názoru, do ostrakizace nositelů jiného názoru a .... a začátek 21. století by snad nemohl být tak krutý, aby se nositelé jiného názoru zavírali a likvidovali. Ronald Reagan kdysi řekl, že od konce svobody jsme vždy jen jednu generaci. On věděl, že svoboda není něco daného nám shůry, musí být součástí našeho bytí, abychom rozpoznali, kdy začíná ubývat. Dokud ji máme, nezajímáme se o ni, je jako vzduch nutný k dýchání. Ale co když se začínáme dusit?

A tady se dostávám k turistům z ciziny na západ od našich hranic. Oni totiž tuto zkušenost nemají, nevědí, kde mohou na první pohled krásná slova a ideály skončit. Pamětníci jejich ztráty svobody, kterou prožívali v době jiné ideologie, nacistické, už většinou nežijí. Není, kdo by jim ty hrůzy opravdově, slovy pamětníků, přiblížil.

To je rozdíl mezi národy, které žily na opačných stranách železné opony. Ti, kdo žijí na její západnější straně, nejsou tak citliví k symptomům umenšování a ukrajování svobody, které je v dnešním veřejném prostoru už velmi zřetelné. Nemylme se, politická korektnost, špiclování internetu, hesla na akcích pátečního záškoláctví studentů, to je jen začátek. Oni nevidí tak jasně, že stačí chvilka nepozornosti a symptomy ztráty svobody se změní v realitu. Proto jsem přesvědčená, že pouze prvních 20 let po listopadu, jsme měli skutečnou svobodu, teď už se zase mnozí obávají říci svůj názor, aby si udrželi místo třeba jen jako mluvčí fakulty jedné z univerzit.

Ten pomník na pražském Újezdě je nejen mementem, ale klade i otázky. Ti, kteří odolali násilí totalitního komunistického režimu a nenechali si zničit mysl, ducha i víru, jsou tady mezi námi. Jsou to poslední političtí vězni 50. let. Oni vědí, jak snadno je možné překročit práh do nesvobody. Bude jejich zkušenost platná i pro budoucnost dnešních mladých?

Vždy 27. června v 10 hodin, letos to bude v neděli, je možné se na Újezdě s těmi, kdo toto vše vědí, potkat.

Vždyť od konce svobody nás dělí vždy jen jedna generace.



LETNÍ SOUTĚŽ: Přidejte svůj tip na výlet a hrajte o jednu z 10 krásných cen
LETNÍ SOUTĚŽ: Přidejte svůj tip na výlet a hrajte o jednu z 10 krásných cen

Vkládejte svoje tipy na výlety s dětmi a vyhrávejte hodnotné ceny po celé léto. Sdílejte svoje oblíbená místa, hodnoťte tipy ostatních, hrajte o...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.