“Bojovali jsme proti sadistům,” říká pan Milan Paumer v rozhovoru uveřejněném 1. března v Právu. A čeká, že mu za ten boj udělí premiér Topolánek “medailičku”, stejně jako jeho spolubojovníkům, bratrům Mašínovým. I když za co vlastně on by měl tu “medailičku” dostat? Vždyť na rozdíl od svých druhů na území naší republiky žádný hrdinský čin nespáchal. Nikoho nezabil, nikoho nezmrzačil, nic neukradl, dokonce ani jeden z těch sedmnácti stohů mezi Vyškovem a Kroměříží nezapálil. Pokud vraždil, ničil a loupil až teprve v NDR, měla by mu za to “medailičku” předat předsedkyně německé vlády.

Nezjistil jsem, že by zavraždění policisté, pokladník a postřelený hasič někdy jednali sadisticky. Ale on to pan Paumer nejspíš nemyslel osobně, ale politicky. Chtěl říci, že sadisty byli všichni členové KSČ. Ona je ovšem otázka, zda skutečně všichni jeho skupinou zmasakrovaní v KSČ byli. Pohřeb podříznutého četaře Jaroslava Honzátka z čelákovické služebny je řádně zapsán v matrice Českobratrského evangelického sboru v Brandýse nad Labem a vykonával ho farář. Tři roky po únorovém převratu stále tvořili většinu Sboru národní bezpečnosti ti, kteří do něj přešli z prvorepublikové policie.

Ale i kdyby měli všichni zmasakrovaní stranickou legitimaci, jejich likvidaci by to neospravedlnilo. Nebo se snad liší vyvražďování komunistů od vyvražďování Židů? Vzít to pěkně po mašínovsku, by znamenalo postřílet a podřezat desetinu našeho národa. Mnoho politických stran by přitom pořádně prořídlo. A nejen těch na levici. Zneklidnět by po Topolánkově udělování medailí měli naopak zejména ti, kteří se kdysi zapletli a pak skončili vpravo. Docela konkrétně v ODS. Bude-li totiž chtít zůstat jejich předseda vnitřně konzistentní, tak nemůže “sadistické” období svých spolustraníků jen tak přejít.

evangelický farář