22.10.2019 | Svátek má Sabina


SPOLEČNOST: Události ve Šluknovském výběžku

7.9.2011

Události na severu Čech zřejmě nejsou jen lokální záležitostí. Nelze totiž nevidět, že mají symptomatický, dokonce předzvěstný charakter. Že vypovídají o vztahu romské menšiny a neromské většiny a jeho proměnách. O vztahu, který se postupně, ale viditelně zhoršuje.

Katolický týdeník, u nás málo čtený, psal už před čtyřmi lety: „V současné době není k dispozici vůbec žádné celkové řešení tohoto zásadního společenského konfliktu, který navíc bude nutně narůstat vzhledem k mnohonásobně vyšší porodnosti romské komunity než ostatní majority. Tato majorita sice chce, aby se jí Romové přizpůsobili, ale ze střednědobé perspektivy se mnohem spíš bude muset přizpůsobit ona. Přizpůsobit se životu ve společnosti, kde víc než třetinu tvoří důchodci, zatímco většinu lidí do dvaceti let tvoří Romové a přistěhovalci s podobným osudem.“

Politická korektnost velí neužívat označení „cikán“. Prý je ponižující. Ano, je. Ale nebývalo. Ještě básníci Mácha a Puškin si dokázali cikánský život idealizovat. Senioři možná pamatují sentimentální písně „Cikánko ty krásná“ nebo „Cikáne černý, cikáne věrný“. Takový projev citovosti je už dnes zcela nemožný. Ne že by s cikány nebyly dřív problémy. Přitáhli do Evropy z nejasných důvodů před 6 stoletími. Neprošli civilizační zkušeností usedlého zemědělského života a zůstali nomády. Živili se, jak se dalo, také se přiživovali. Do modernizačního procesu západní společnosti neuměli vstoupit, ocitali se stále více na jejím okraji. Pak na ně dopadla – v podstatě během života jedné generace – trojí pohroma.

Tou první byl nacismus. Většina cikánů v obsazených zemích skončila v plynových komorách. Na jejich místa sem přišli soukmenovci z Uherské nížiny. Česky neuměli. Komunistický režim, druhá pohroma, je chtěl násilně zcivilizovat. Zabavil jim koně, vozy, a přinutil je bydlet v panelácích. Oni to neuměli. Dal jim také práci. Nekvalifikovanou, některým. A rozbil jejich nomádskou kulturu i s její morálkou. Naučil je spoléhat na sociální dávky. Pak přišla třetí pohroma: listopadový převrat a kapitalismus. Důraz na kvalifikaci a výkon. Zájem o jejich práci, nekvalifikovanou a nevýkonnou, zmizel. Stali se z nich tzv. neplatiči a jejich existence (řekněme rovnou: jejich přežití) nabylo – vzhledem k ostatní společnosti – parazitního, ba kriminálního rázu.

A nyní o vztazích mezi romskou minoritou a českou majoritou. Ani v dobách socialismu nebyly valné. Poznalo se to hlavně ve specifických situacích: cikán na vojně, cikán v kriminále, cikán ve škole. Taky cikán jako pacient. Byli nepřizpůsobiví. A po listopadu 1989 ještě méně. Většinové společnosti to vadí. „Proč je máme živit?“ – tak zní tlumená otázka, která je přitom jaksi důvodná. „Cikáni do práce“ skandovaly severočeské davy. Jenže – do jaké práce? A jak, když dorůstá už druhá romská generace bez jakýchkoli pracovních návyků?

Nevole neromské většiny se ujala její nejzanedbanější část, mladí náckové. Nezapomeňme (jeden příklad za všechny), že léta před útokem mačetami v Novém Boru pár českých mladíků ubilo holemi romského tátu před očima jeho dětí. – Teď se karta obrací: dorůstající romská generace se chová stále vyzývavěji a útočněji. Už dlouho, a nejen v severních Čechách. Média o tom referují nerada, prý aby neživila rasismus české většiny. Ta zdánlivá ohleduplnost je k ničemu. Už léta tu houstne vzájemná zášť. Ta česká je mrazivě pohrdavá, a ta romská – jaká ta je vlastně? Ukřivděná? Mstivá? Vnímám jejich oboustrannou eskalaci. Občas se nějaký komentátor opatrně a pro výstrahu zmíní o rasové válce jako možnosti. Ale předzvěsti tu už jsou. Na jedné straně násilnické party romských výrostků a na druhé snaha nabídnout většinové společnosti domobranu. Na jedné straně zápalné láhve a na druhé třeba mačety. Zatím máme své těžkooděnce. Ale co za pět, za deset let, bude-li této guerille ponechán spontánní průběh?

Je příliš pozdě na diskuse a polemiky o tom, zda jde o konflikt rasový či sociální, zda za to mohou více Romové nebo ti ostatní. Jenže – koho pověřit řešením? Slušelo by se vládu. Jenže ta má jiné problémy, a ani ty řešit moc nedovede. A pokud jde o řešení toho romského, nemá bohužel ani podporu veřejnosti. – Pamatujme, že Romové jsou komunitou rozbitou, demoralizovanou, protože (na rozdíl od nás) o svou původní kulturu přišli a nějakou další si neosvojili. Potřebovali by od nás pozitivní diskriminaci, nic jiného mě nenapadá. Pokusy o ni jsme předčasně vzdali. Jsou ještě mezi nimi takoví, s nimiž by bylo možné do toho jít, ale moc jich už není. A také trocha naší sebereflexe je na místě. Uvědomit si, u kolika Čechů (myslím těch tzv. slušných, nikoli extremistů) je znát v jejich postoji k Romům pohrdavá zášť, v lepším případě mrazivá lhostejnost. Zkrátka přání, aby zmizeli. Aby nebyli. To ale nemůže dopadnout dobře.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6



KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo
KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.