V květnu budeme mít možnost jít k volbám do Evropského parlamentu. Nemohu napsat „půjdeme k volbám do EP“, protože minule přišel k těmto volbám jen zhruba jeden z pěti oprávněných voličů. Zdá se ale, že letos bude účast v těchto volbách i v naší zemi vyšší. Důvodem ale nebude popularita Evropského parlamentu, nýbrž nepopularita Evropské unie.

Na rozdíl od předchozích voleb do EP letos mnoho lidí cítí, že podoba EP a posléze celé EU by se mohla zásadně proměnit. Je docela dobře možné, že ve volbách výrazně posílí strany, kterým se nepřesně říká „protievropské“. Dle mého názoru by bylo lépe používat slovo „protiunijní“. Bude velmi zajímavé sledovat, jak a na čem se pak budou tyto strany dohadovat v Evropském parlamentu.

V červnu roku 2003 jsem v referendu hlasoval proti vstupu ČR do EU a na řadu aspektů EU mám pohled velmi kritický. Nicméně nebudu tajit, že nyní mám z protiunijních postojů značné obavy. Internet je plný protiunijní propagandy, která je mnohdy opravdu hodně přitažená za vlasy. V naší zemi se této propagandě daří, protože posiluje jeden rys „češství“, který se mi pranic nelíbí a který může mít velmi nebezpečné následky. My Češi už celá staletí trpíme pocitem ublíženosti, dojmem, že někdo chce rozhodovat „o nás bez nás“, že nás někdo chce „zase“ nějak obalamutit. Když se potom najde politik, který těmto lidem dává za pravdu a posiluje v nich pocit ukřivděnosti a bezmocnosti, je zaděláno na průšvih.

Takže: Ano, EU se mnohdy zabývá blbinami, kterými by se zabývat neměla.

EU tlačí na pilu v genderové ideologii.

Jenže: Právě co se týče té genderové ideologie, konečné slovo mají stále jednotlivé státy. Je na nás, zda se budeme chovat normálně nebo zda budeme prosazovat opatření, které ještě před půl hodinou lidem právem připadala jako cvokárna.

Onen pocit ublíženosti se málokdy snoubí s pozitivní činorodostí. Přitom je tu otevřená možnost vstoupit do nějaké politické strany a snažit se žádoucím směrem ovlivnit třeba její politiku v rámci EU.

Mnohem lepší než dávat průchod pocitům ublíženosti a malosti je snažit se přijít s nějakou rozumnou iniciativou a něco smysluplného dojednat – a třeba i něco nesmyslného zastavit.

Velmi těžko se mi poslouchají řeči, že EU je něco jako vláda komunistů. Je to vlastně urážka všech těch, kterým komunisté zničili život. Já jsem byl na prvním výslechu v sedmnácti letech a na posledním dva měsíce před listopadem 1989. Mezi tím jich bylo nepočítaně.

Měl jsem kliku, že jsem ještě před rokem 1968 mohl vycestovat na západ. Ale od roku 1969 jsem sedm let nemohl ani do východního Německa nebo Maďarska. Moje děti si cestují, kam chtějí a kdy je to napadne. V Evropě nemusí mít ani pas, natož „výjezdní doložku“. (Dnešní mladí lidé patrně ani netuší, co to je.) Kritizovat mohu kohokoli a cokoli. Mohu si koupit jakoukoli knížku a zveřejnit jakýkoli článek, pokud v něm nejsou vyložené výzvy k páchání zločinů. Za komunistů bych mohl publikovat leda tak články vychvalující moudrost strany a vlády. Mohu spolu se stejně smýšlejícími založit prakticky jakýkoli spolek a nikdo mi v tom nebrání. Lidé, kteří přirovnávají EU ke komunistické vládě, buď vědomě lžou, nebo ztratili paměť. Co se týče mladších, ti mají určitou omluvu – kdo to nezažil, těžko si to dokáže představit.

Ne, máme se opravdu dobře. Žijeme v krásné zemi. Krajina se co dvacet kilometrů mění, vesnice i městečka zkrásněly, funguje tu zdravotnictví, zločinnost klesá. Je to ráj na zemi? Určitě ne, a nikdy před druhým příchodem Spasitele nebude. Ale máme být za co vděčni, a ten věčný pocit ukřivděnosti nám fakt nesluší.

Jsou všechna tato pozitiva dílem EU? Nejsou, ale není-li tu přímá kauzalita, je tu bezesporu korelace. Poté, co jsme se stali členy EU, dosáhla naše vlast největší prosperity a kvalita života se v naprosté většině parametrů (např. průměrná délka dožití) neustále zvyšuje. Můžeme EU kritizovat, já si ji nijak neglorifikuji, ale pokud v lidech vyvolává výbuchy nenávisti, přiznám se, že mám větší obavy z této nenávisti než z EU.

Kéž by nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovat ráčil.