Tak jako každá barva sestává ze čtyř základních barev smíchaných v určitém poměru, i politické strany mají charakter určený poměrem čtyř základních typů politiků, kteří je reprezentují.

Někdo rozděluje politické strany na levicové a pravicové, někdo na euronadšenecké a vlastenecké, někdo na elitářské a populistické – a je řada jiných možností, tradičních i méně obvyklých. Jednu netradiční bych rád nabídl k promyšlení: politické strany můžeme rozdělit podle skladby aktivních členů, respektive zastoupení čtyř základních typů politiků. Každá politická strana je má namíchané v poněkud jiném poměru – asi tak jako je každá barva (v jednom ze základních barevných modelů) poskládaná ze čtyř základních barev.

Pojďme přiznávat barvy:

Profesionální politik

Jeho kariéra začala velmi brzy. Už během studia (nejčastěji právo, ekonomie nebo politologie) vstoupil do mládežnické sekce libovolné politické strany a po dokončení školy se stal placeným funkcionářem. V některých případech se do životopisu vešla ještě krátká pracovní zkušenost. Ta ho ujistila, že se pro politiku hodí lépe.

O co hůř mu šla normální práce, o to neúnavnější je v politice. Program vlastní strany sice nečte, ale poctivě chodí na schůze a jezdí na sjezdy. Zná se se všemi a ví o všech frakčních bojích. Je členem značného počtu výborů a pracovních komisí. Dřív nebo později se stane poslancem, a když je dost chytrý a snaživý, stráví v politice zbytek života. Pochopitelně mu záleží na obyčejných lidech. Právě pro ně tak namáhavě pracuje. Takže zatímco jiní jezdí na safari dívat se na slony, profesionální politik jezdí do chudých regionů dívat se na znevýhodněné občany, které pečlivě studuje.

Profesionální funkcionář je nedocenitelný ve frakčních bojích, ale absolutně nepoužitelný, pokud se má něco zorganizovat a zařídit. Problém je totiž v tom, že když se řekne, že je někdo za něco odpovědný, politik tomu rozumí poněkud jinak než ostatní lidé. Zpravidla mu moc nejdou ani volební kampaně – je pro něj totiž těžké pochopit, proč se podbízet lidem, kteří neznají rozdíl mezi směrnicí EC2013/36b a direktivním nařízením I24/2009EC.

Úbor: Oblek bez kravaty
Další fáze životního cyklu: Zaměstnanec státního podniku (nejčastěji působí v oddělení lidských zdrojů, marketingu nebo je náměstkem bez portfeje). Variantou je manažerské místo v mezinárodní korporaci, která díky jeho přičinění dostala dotace či investiční pobídku.

Aktivista

Typ člověka, který by mohl být u Greenpeace nebo u Hnutí za obnovu Brna – jenže momentálně nebyla volná funkce. Případně člověk, který byl už dřív členem nějakého občanského hnutí, ale doufá, že v politice to bude víc vynášet.

Živí se normální prací, která ho nebaví. Nesportuje, nemá moc kamarádů ani rodinu. Útěchu nachází v politické filozofii či ideologii. Čte ty správnéknihy a v práci pro dobro druhých konečně našel smysl života. Jen ho mrzí, že bude muset nějakou dobu počkat, než to pochopí i ti druzí a podřídí se jeho dobru. Kudy chodí, tudy mluví o stranickém programu a politické ideologii. Kvůli tomu přichází o poslední přátele a tím víc se upíná na stranu, kde jsou vždy ochotní s ním diskutovat a kde nachází skutečný domov. Miluje schůze, prohlášení, hlasování, diskuze o akčních programech a účast na demonstracích. Je neustále ve střehu, aby odhalil stoupence ideových úchylek, a neváhá zahájit hádku kdykoliv a kdekoliv.

Navzdory této hádavosti je pro stranu velmi užitečný. Jednak je velmi aktivní a jednak jsou jeho schopnosti mnohem vyšší než schopnosti profesionálního politika. I on je ale nepoužitelný v kampaních, protože normálními lidmi pohrdá ještě víc než profesionální politik.

Úbor: okázale neformální (např. džíny a mikina)
Další fáze životního cyklu. Zde je několik možností:
– zklidní svůj zápal pro ideovou čistotu a stane se profesionálním politikem,
– najde si lepší práci, ožení se, má děti a s úsměvem vzpomíná na své radikální mládí,
– jeho strana vyhraje volby a náš aktivista dostane významné místo na ministerstvu, odkud zničí životy tisíců lidí,
– jeho zápal se stupňuje, stává se stále podivínštějším, přestává dbát na své oblékání, přijde o práci a nakonec skončí jako bezdomovec.

Podnikatel

Představitele tohoto typu politika samotná vlastně nezajímá. Stranické ideologie mu připadají nepraktické, schůze nudné, spolustraníci ukecaní a neschopní, ale co dělat – bez nich neprosadí svůj zájem. Zdůrazňuji, že teď nemám na mysli výjimečný fenomén Andreje Babiše, ale tisíce jiných členů politických stran, kteří mají tisíce svých zájmů. Tu nějaká dotace, tu stavba, tu zvýšení nějakého rozpočtu, územní rozhodnutí, úprava zákona nebo místní vyhlášky...

Nemusí se nutně jednat o majitele firmy. Stejně dobře to může být aktivista neformálního sdružení místních hospodských nebo třeba ředitel nemocnice, školy či šéf dobrovolných hasičů. V každém případě ale s sebou do politiky přináší nějaký zájem, který si hlídá.

Pro politickou stranu je nedocenitelný, protože se neplete do ideových sporů a souhlasí a s každou verzí programu. Zpravidla také nemá problémy ve vztazích s jinými členy, naopak může být tím, kdo ostatním pomáhá, aby spolu dobře vycházeli. Tím si postupně zavazuje další a další lidi, takže to může dotáhnout až na takzvaného kmotra (i když to možná původně nebylo jeho záměrem).

Nedocenitelný je také tím, že se výborně vyjímá na volebních plakátech jako někdo, kdo není politik, ale dělá užitečnou práci pro lidi.

Úbor: Oblek bez kravaty, ale poměrně často i s kravatou. Na plakátech často vystupuje v pracovním oděvu.
Další fáze životního cyklu: Profesionální politik, kmotr. Ve zvlášť šťastných případech se vrátí ke své práci.

Rozzlobený muž

Dost se podobá předchozímu, ale není tak bohatý. Od profesionálního politika a aktivisty se liší hlavně tím, že má také běžný život, který není na politice závislý. Má rodinu nebo aspoň fungující vztahy s přítelkyní, má práci, přátele, koníčky… zkrátka obejde se bez politiky i ideově. Většinu života ho politika zajímala jen tak, že si občas zanadával v hospodě nebo při sledování televizních novin. Motivace ke vstupu do politiky bývá spíše negativní. Až teprve, když přibývá politických návrhů, které by ho mohly připravit o práci nebo zkomplikovat život jeho dětem, začíná se angažovat.

Mezi rozzlobenými muži (a pochopitelně i ženami) je hodně těch, kdo sami podnikají nebo mají v práci něco podstatného na starosti.

Strany je vítají, ale ve skutečnosti představují cizí element, který se obtížně integruje. Nesnášejí schůze, řeči se jim zdají plytké, jsou netrpěliví, a přitom jsou dost emotivní (nezapomínejme, že je do strany přivádí naštvání). Pořád se těší, že se věci napraví a oni se zase vrátí ke své práci a svému domácímu grilu. Ale to se samozřejmě nikdy nestane.

Úbor: Libovolný. Často podobný aktivistovi (s tím rozdílem, že je řádově o generaci starší)
Další fáze životního cyklu: Nejspíš se časem na všechno vykašle a stane se čistě pasivním členem, který už ani neví, že je zapsán v nějaké politické straně. Nebo ho možná politické dění začne bavit a přejde v aktivistu.

Tolik čtyři základní typy. Pokud vám cokoliv z toho připomíná jakéhokoliv konkrétního člena konkrétní strany, je podobnost čistě náhodná.

Proč ODS zestárla rychleji než ČSSD

Idea zastupitelské demokracie je vlastně založena na představě, že se v politice budou angažovat jen lidé čtvrtého typu, takoví, kteří nejsou spokojeni s tím, jak věci fungují, a nevidí nikoho jiného, kdo by byl s to je změnit k lepšímu. Jenže tak to není a nikdy nebude. Jsou nicméně dějinné okamžiky, kdy se takovým lidem podaří nějakou politickou stranu ovládnout. Třeba ve Spojených státech před nedávným časem chybělo docela málo k tomu, aby zuřící občané shromáždění v hnutí Tea Party ovládli Republikánskou stranu. Nakonec triumfoval establishment, ale moc nescházelo...

Proto myslím, že „demokracie založená na soutěži politických stran“ je šlápnutí vedle. Politický systém, kde by občané mohli snadno zakládat volná hnutí za účelem prosazení jednoho opatření, a pak ta hnutí zase snadno rozpustit, to by dávalo mnohem větší smysl.

Nicméně doporučuji výše zmíněnou typologii jako intelektuální cvičení. Vezměte si kteroukoliv stranu, projděte facebookové profily nebo osobní webové stránky nejvýraznějších členů a podívejte se, jak je namíchaná. Možná se na ně začnete dívat trochu jinak. Dost možná, že by bylo možné formulovat i teorii životního cyklu politické strany – od mladé strany s vysokým zastoupením aktivistů po senilní stranu sestávající téměř výhradně z profesionálních politiků a podnikatelů. Taková teorie cyklu by nejspíš dokázala vysvětlit i současný rozdíl mezi ODS a ČSSD. Když v roce 2009 Mirek Topolánek vyštípal z ODS většinu aktivistů, nechtěně tím způsobil srovnatelnou změnu, jakou je v lidském životě zestárnutí o čtyřicet let.

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce