Nemám moc ráda polemiky v novinách, a zvlášť ne polemiky na pokračování. Zhusta se totiž stává, že jeden z diskutujících spoléhá na to, že si čtenář přesně nepamatuje, co jeho protivník napsal, a nehodlá to hledat ve starých novinách. Pak lze druhému podstrčit nějaké tvrzení, které nenapsal, a "úspěšně" je vyvrátit. Pro tuhle nečistou praxi se polemikám co možná vyhýbám, ale někdy se mi to nepovede. Jako teď.

Před čtrnácti dny jsem ve fejetonu polemizovala s článkem pana Ivo Cermana, který podle mého názoru neměl pravdu v tom, co napsal o Janu Patočkovi a o Chartě 77. Můj text končil slovy: "A vysokoškolský učitel by měl vědět, že velké písmeno se v názvu Charta nepíše jako výraz úcty (jako Jeho Majestát), nýbrž proto, že je to jméno instituce. S malým psávalo o Chartě Rudé právo a estébácké dokumenty." Pan Cerman se ohradil a mimo jiné napsal: "Slovo Charta v článku nepíšu s malým ch, jak tvrdí Šustrová, a myslím, že její následné přirovnání mého článku k Rudému právu a estébáckým textům‘ je značně přestřelené a zcela mimo realitu." Ale já jsem přece jeho článek k Rudému právu ani k estébáckým textům nepřirovnávala! Pouze jsem upozornila na nevyvratitelnou – a snadno doložitelnou, stačí se podívat – historickou realitu.

S malým "ch" je to ještě ošidnější: v sobotu 16. listopadu uveřejnil pan Cerman na svém blogu článek "Charta bránila socialismus! (Tak se nedivte...)", který začíná těmito větami: "Často si říkám, jestli vůbec chartisti byli v opozici vůči komunistickému režimu. Ne, nejde o další verzi spiknutí tajných služeb, jde mi o to, zda byla charta v opozici názorově. Při čtení chartistických prohlášení a diskusí mám spíš pocit, že charta se od vládnoucí ideologie odlišovala možná intenzitou, ale ne principy." Opět je to snadno ověřitelné – stačí se na zmíněný blog podívat (článek už na blogu není - pozn. red.).

Pan Cerman nelže, v článku uveřejněném v Orientaci skutečně je Charta 77 psána s velkým začátečním písmenem, ale já přece nepíšu, že malé "ch" použil v článku v Orientaci. Jsou to drobné posuny, jistě, ale zároveň je to právě ten způsob polemiky, o němž píše Arthur Schopenhauer ve spisku Eristická dialektika čili umění dostat v každé debatě za pravdu. Polemika, v níž nejde o pravdu, ale o to, porazit protivníka.

Zajisté má pan Cerman stejně jako kdokoliv jiný právo myslet si o Chartě 77, Janu Patočkovi i o všem ostatním na světě, co je mu libo. Zajisté má právo o čemkoliv přemýšlet a lišit se v názoru na to cokoli třeba i od všech ostatních. Ale stejně jako každý jiný by měl polemizovat s tím, co skutečně bylo řečeno, a nepodsouvat lidem, s nimiž nesouhlasí, názory, které neřekli ani nezastávají.

Bohužel je tento způsob polemiky vlastní i mnoha českým politikům, neměla bych se tedy divit. Dost často hřeší na to, že polopravdou nebo drobným posunem v původním tvrzení svého odpůrce získají body u veřejnosti – a že už nikdo nebude ověřovat, co bylo řečeno. Možná je to opravdu "umožněno přirozenou špatností lidského pokolení", jak píše Schopenhauer.

LN, 13.12.2013