20.4.2024 | Svátek má Marcela


SPOLEČNOST: Trpíme nedostatkem angažovaných pozorovatelů

27.7.2022

Sociologové tvrdí, že svoboda je schopnost žít ve světě, ve kterém se neshodneme na tom, co je dobré, ale přesto se dokážeme nejen vzájemně tolerovat, ale současně také shodnout na tom, co je správné a co od sebe navzájem můžeme očekávat a co také musíme vynucovat pomocí práva i politické moci.

Jinými slovy, žijeme ve světě, v němž naše soukromé představy o dobru jsou různé a často i nesouměřitelné nebo otevřeně protikladné, ale kde současně z této plurality vyrůstá společná veřejná sféra a z ní politická jednota a konsensuálně legitimovaná moc, která je charakteristická pro liberální demokratickou společnost, jak často připomíná Jiří Přibáň.

Přičemž společnost tvoří mimo jiné vědci, právníci, umělci, učitelé, technici, dělníci, zemědělci, lékaři, politici a tzv. angažovaní pozorovatelé. Pojmenování pro poslední skupinu zavedl Ralf baron Dahrendorf a pojmenoval jím myslitele, kteří nepodlehli ani na chvíli svodům různých ideologií, dříve fašismu a komunismu, dnes třeba záměně politiky za ekonomickou diplomacii a v bezmeznou víru ve svobodný trh, který za nás všechno vyřeší. Byli a jsou to lidé, kteří mají odstup od všeho včetně svého původu a umějí okolí za každé situace pozorovat kriticky.

Zdroj síly těchto lidí je podle Dahrendorfa především v rozvážnosti. Ale není to jen tato holá ctnost, ale i individuální námaha vedoucí k jejímu naplnění. Podle něj právě jen takový typ rozvážnosti je tou vnitřní angažovaností, která zároveň zabraňuje, aby se drželi zpět a nejednali konkrétně, prakticky, ale v pouhém pozorování a pojmenování našli své úplné naplnění, i když vědí, že ho nikdy nemohou dosáhnout. Spojuje je i individuální smysl pro svobodu, schopnost sebekontroly, disciplína, rozvážnost a právě díky těmto vlastnostem jsou schopni sami určit svůj intelektuální směr nehledě na panující poměry. Jde tedy o silné interdisciplinární osobnosti, které mají schopnost žít v duchovní, nikdy se plně neintegrující distanci vůči prostoru, tedy zemi i civilizaci. Za vzor mají Erasma Rotterdamského a podle něho se jim říká erasmiáni.

Byl to právě Erasmus, který v 16. století napsal Ulrichu von Huttenovi, švýcarskému reformátorovi: „Když se mnou luteráni chtějí mluvit jen pod podmínkou, že budu s nimi neomezeně souhlasit, tak si mohou myslet, co chtějí, já to ale udělat nemohu. Miluji svobodu a nechci a nemohu žádné straně sloužit.“

Kdo se dokáže chovat jako Erasmus ví, že nesmí nikdy přestat pozvedat hlas, když iracionální či nízké vášně, které se zakládají na mínění většiny, začnou ovládat pole veřejné debaty. Tím se liší zásadně od všech politiků, a proto je jejich hlas tak důležitý.

Pakliže ve společnosti a v médiích hlasy těchto angažovaných pozorovatelů chybí, občané nemohou svobodně volit a třeba přemýšlet o tom, že nezvyšování poplatků pro veřejnoprávní média, která jsou nejdůvěryhodnější a sleduje je nejvíc lidí, představují nehospodárné šetření. Politici si to v době všeobecného zdražování netroufnou říci, protože bojují o každý hlas voličů a raději vyhodí miliony na různé projekty proti hybridní válce s fake news, než by zvýšily koncesionářské poplatky měsíčně alespoň o cenu dvou či tří točených piv.

Napsáno pro ČRo Plus.