Od zveřejnění prohlášení Charty 77 v lednu 1977 a po represích, které vůči signatářům Charty 77 a jejich rodinám zahájil pražský režim, bylo zřejmé, že hnutí Charty 77 potřebuje alespoň základní humanitární pomoc.
Bylo nutno platit advokáty uvězněným chartistům, pomáhat rodinám, které se najednou ocitly bez živitele, bylo nutno nakupovat papír a kopíráky k šíření dokumentů Charty 77, nahrazovat konfiskované psací stroje, platit cesty osobám, které rozšiřovaly dokumenty Charty 77 po celé republice, platit za telefony do zahraničí atd.
Od svého příjezdu do Švédska v lednu 1975 jsem se snažil finančně pomáhat několika rodinám, které se ocitly v nouzi. Prostředky, které jsem získával od svých zámožnějších přátel, však stěží stačily na vyřešení nejnaléhavějších případů, například pomoc rodině (dvě malé děti) profesora Milana Hübla, odsouzeného na šest a půl roku do vězení, novináře Karla Kyncla a dalším.
Na podzim 1978 se mě dotázal známý švédský novinář a předseda mezinárodního PEN klubu Per Wästberg, zda by hnutí Charty 77 neuškodilo, kdyby získala významnou švédskou kulturní cenu Monismanien. Odpověděl jsem, že by to mohlo hnutí Charty 77 pouze prospět. Mluvčí Charty 77 – tenkráte to byli Václav Havel, Jiří Hájek a Ladislav Hejdánek – mou kladnou odpověď potvrdili. Byl jsem jimi pověřen, abych cenu převzal a přednesl jejich poselství na malé ceremonii, která se uskutečnila při předávání ceny na Uppsalské universitě 4. prosince 1978. S cenou byla spojena i nevelká finanční částka (15 000 švédských korun – skoro 100 000 Kč). Požádal jsem, aby byla částka poslána na konto, které založím. Konto bylo založeno vzápětí, mělo název Nadace Charty 77 (číslo účtu 194164-0). Cena Monismanien byla na účet připsána 19. prosince 1978 a v průběhu ledna byla po částech – bylo nutno vyzkoušet, jak bude pražský režim na takový legální převod prostředků signatářům Charty 77 prostřednictvím agenta Tuzexu ve Švédsku pana Sven Perssona reagovat – převedena domů. V průběhu ledna a února 1979 byla cena Monismanien postupně v dvoutisícových částkách
převedena do Prahy Hejdánkovi a Hájkovi. Další zásilky byly posílány vždy po potvrzení přijetí zásilky předchozí. Tak byla domů dopravena nejen samotná cena, ale i prověřeno fungování převodu peněz pro hnutí Charty 77 ze zahraničí prostřednictvím Tuzexu. Od prvního okamžiku jsem totiž zastával stanovisko, že podpora musí být uskutečňována otevřeně a legálním způsobem. Zákon o Tuzexu poskytoval perfektní legální rámec.
Publicita, kterou jsem kolem udělení ceny Monismanien a pronásledování signatářů Charty 77 ve Skandinavii systematicky vyvolával, začala nést ovoce. Začaly přicházet četné příspěvky od jednotlivců a organizací.
Teprve v červnu 1979 jsem požádal skupinu svých známých – většinou Švédů –, zda bych jejich jméno mohl používat při další propagaci myšlenky finanční podpory pronásledovaných disidentů. Byli mezi nimi šéfredaktor největšího švédského večerníku Expressen Lars Persson, šéfredaktor největšího liberálního deníku Dagens Nyhetter a předseda mezinárodního PEN –klubu Per Wästberg, známý švédský filmový režisér Kenne Fant (zakladatel ceny Monismanien), profesor fyziky v Janově Giacomo Morpurgo, spisovatel Arthur Miller, Jaroslav Hutka, který byl právě na koncertním turné ve Švédsku, profesor Thorolf Rafto z Bergenu, italský politik a jeden z prvních eurokomisařů Carlo Ripa di Meana z Benátek a Peter Larsson, organizační tajemník velké švédské levicové organizace Folket i Bild.
Byl jsem od samotného počátku nejen předsedou této první Správní rady, ale i jakýmsi výkonným ředitelem, pokladníkem a sekretářkou nově vzniklé nadace, která byla v průběhu roku též zaregistrována u švédských úřadů.
V průběhu prvních skoro pěti let sídlila administrativa v mé pracovně. Teprve někdy v roce 1984 se přestěhovala do malého krámku ve Stockholmu, Norrtullsgatan 65.
Nadace Charty 77 postupně rostla a získávala nové sponzory. Kromě spisovatelských, náboženských a odborářských organizací a desítek tisíc individuálních dárců, měla i řadu velkých sponzorů. Největším z nich byl George Soros. Kromě humanitárních podpor začala nadace například technicky podporovat jazzovou sekci, vytvořila videoprojekt a nakonec i velký počítačový projekt pod pracovním názvem „komputerizace samizdatu“. Nadace dále podporovala vydávání děl zakázaných českých a slovenských spisovatelů v zahraničí (podpořila vydání více než 100 knih, časopisů a hudebních nosičů), spoluorganizovala různé kulturní akce v zahraničí atd. Pobočky nadace vznikly i v Norsku, Dánsku a USA.
Ihned po listopadové revoluci se Nadace Charty 77 rozhodla přemístit svou činnost do Prahy. Již 14. prosince 1989 jsem spolu s Karlem Schwarzenbergem a Georgem Sorosem oznámil předsedovi československé vlády Mariánu Čalfovi přemístění Nadace Charty 77 do Prahy.
Z pražské činnosti se zmíním pouze o dvou velkých projektech. První byla sbírka na Konto Míša, ze které byl pořízen Leksellův gama nůž, který byl v roce 1992 umístěn v Nemocnici Na Homolce a který na jaře 2009 uskutečnil desetitisící operaci. Druhým největším projektem Nadace bylo a je Konto BARIÉRY, které již od roku 1993 pomáhá úspěšně překonávat bariéry, existující pro tělesně postižené občany.
Za třicet let činnosti Nadace prošla přes její účty více než jedna miliarda korun.
V současné době je Nadace Charty 77 jednou ze tří největších nadací v naší zemi a je jedinou z českých nadací, která úspěšně přenesla svou činnost ze zahraničí domů.
(Převzato z výroční zprávy Nadace Charty 77 za rok 2008, která vyšla koncem června 2009. Naleznete ji celou na www.kontobariery.cz.)
Předseda SR Nadace Charty 77 a její zakladatel