27.9.2021 | Svátek má Jonáš


SPOLEČNOST: Tři poznámky k sexuálnímu obtěžování

7.6.2021

Úvod:

Tento článek je inspirován nedávným případem Dominika Feriho, avšak nemá za cíl hodnotit v tomto konkrétním případě míru viny či věrohodnosti, jakož i chování v něm zúčastněných osob. S ohledem na povrchnost a neúplnost informací zveřejněných v médiích toto ani není možné a přísluší pouze orgánům činným v trestním řízení. Jeho cílem je naopak připomenout některé obecné skutečnosti, které souvisí s tímto případem i s jinými jemu podobnými.

A ačkoli by to mělo být samozřejmé, přeci jen s ohledem na dané téma pro jistotu konstatuji, že znásilnění považuji za odporný zločin a plně sdílím názor, že by mělo být stíháno, vyšetřováno a v prokázaných případech přísně trestáno.

1.

Jakkoli je vhodné u politiků a volených zástupců požadovat vyšší standardy chování a z jejich porušení vyvozovat důsledky, nemělo by to být důvodem k ignorování posloupnosti trestního řízení “prověřování – obvinění (vyšetřování) – obžaloba – rozsudek” nebo k směšování a zaměňování jednotlivých fází. Tento postup může být atraktivní z hlediska zájmů médií či z hlediska morální rozhořčenosti, ale při jeho dovedení do důsledků čeká na jeho konci místo zaslouženého trestu pouze lynčování.

Výjimkou z toho by neměly být ani případy znásilnění, sexuálního obtěžování atd. Jistě je správné požadovat soucit a podporu pro oběti, trest pro pachatele, jakož i v rámci možností dostatečně aktivní, vstřícný a (zejména vůči obětem) citlivý přístup při vyšetřování, ale nemělo by to být na úkor rovnosti před zákonem a práva na spravedlivý proces. V této souvislosti je varující snaha uplatňovat v podobných případech zásadu “důvěřovat oběti za každou cenu”, respektive “považovat tvrzení oběti za pravdivé, pokud se nedokáže opak”, která může zásadním zkomplikovat pozici obhajoby a ulehčit žalující straně “důkazní břemeno”. Stejně jako je špatné, pokud je jedna ze stran sporu apriorně zvýhodněna ve své důvěryhodnosti na základě své rasy/etnického původu, náboženského vyznání či pohlaví (ačkoli toto je součástí právní praxe v některých neevropských zemích, shodou okolností považovaných za zdrojové oblasti pro Evropu žádoucí “diverzity”), tak by mělo být špatné i zvýhodňování na základě určitých vybraných druhů obvinění.

Znásilnění je jistě zločin a jeho důsledky, psychické i fyzické, jsou pro oběť jednoznačně negativní a často dlouhodobé. Ale podobně tomu je i u jiných zločinů, jako třeba u těžkého ublížení na těle, případně u vraždy a zabití. A ve všech těchto případech by bylo scestné vyhovět volání, byť vycházejícímu z reálných pocitů obětí či jejich blízkých příbuzných, po “snadném a rychlém” odsouzení a exemplárním potrestání.

V této souvislosti zaznívá argument, že ženským obětem znásilnění či sexuálního obtěžování je ze strany úřadů věnována menší pozornost a nižší důvěra než jiným obětem. Pokud to je pravda, je to nepochybně špatně, jako každé bezdůvodné uplatňování “dvojího metru”, a mělo by to být napraveno. Nicméně obecně platí, že “kompenzace” zavedením pozitivní diskriminace (v tomto případě například nižšími nároky na prokazování pravdivosti předkládaných tvrzení) nebývá úspěšným řešením a v konečném důsledku vede k ještě větší nerovnováze a ke křivdám na obou stranách. A zejména je nutno připomenout, že tento “dvojí metr” není zdaleka omezen pouze na problematiku znásilnění či sexuálního obtěžování vůči ženám. Namátkou lze v této souvislosti zmínit ohlašování a prokazování sexuálního obtěžování v případě mužských obětí, rozdíly v praxi úřadů (včetně preventivních opatření) v případech domácího násilí, když je ohlašovatelem žena a když je ohlašovatelem muž, nebo otázku rozhodování o svěření nezletilých dětí do péče jednoho z rozvádějících se rodičů (přičemž již mimo rámec tohoto textu s tím volně souvisí i prokazatelná a dlouhodobá tendence policie a soudů při obvinění i při rozsudcích za stejné trestné činy postupovat přísněji vůči mužům).

2.

Další potenciálně významný problém je důsledně odlišovat znásilnění od jiných skutků, kolísajících od sexuálního nátlaku přes sexuální obtěžování až po buranské a nevhodné chování. Tyto pak jsou z pohledu práva trestné méně nebo vůbec a hlavně také jsou nezřídka prokazatelné obtížněji nebo vůbec. K tomuto nebezpečí přispívá současný trend přidávat v této oblasti nové kategorie trestných činů či přestupků a zároveň zvyšovat rozsah těch stávajících.

Příkladem toho je i v současnosti oblíbená teorie “mikroagresí”, která se ve vybraných oblastech aktivně snaží stírat rozdíl mezi slovy a činy ve smyslu “ať je agrese malá nebo velká, fyzická nebo slovní, vždy je nutný exemplární trest”. To vše násobí skutečnost, že za primární kritérium pro posouzení, co je či není agrese/urážka/obtěžování, je považován subjektivní pocit oběti.

Tyto faktory se hojně projevují i v jiných oblastech, jako jsou “rasismus” či “nenávistné projevy”, ale v otázkách sexuálního obtěžování je jejich působení zvláště výbušné. To vychází z psychologií prokázané skutečnosti, že stejné chování je přijímáno různě v závislosti na atraktivitě (ať již fyzické nebo společenské) původce tohoto chování. Konkrétně v interakci lidově nazývané “balení” může stejné chování být stejnou ženou přijímané od neatraktivního muže jako drzé/vlezlé/agresivní atd., zatímco od atraktivního jako charismatické/upřímné/sebevědomé atd. V případě výrazně atraktivního jedince pak může být i objektivně hrubé/agresivní/ponižující atd. chování (byť patrně s výjimkou extrémní intenzity) ve vzájemné interakci stále akceptováno či dokonce podporováno pozitivní zpětnou vazbou. Se změnou názoru na atraktivitu daného jedince se přirozeně prudce (i zpětně) mění i názor na jeho chování.

V důsledku toho lze s určitou nadsázkou konstatovat, že obvinění ze sexuálního obtěžování nebylo nikdy tak snadné jako dnes, což přispívá i k jeho hojným počtům. Tento stav přirozeně vyhovuje zájemcům o snadno dostupný pocit “morální nadřazenosti”, jakož i na ně vázaným médiím. Výsledkem je pak směšování reálných zločinů, jako je znásilnění, s mnohem početnějšími případy sexuálního obtěžování, včetně jeho více subjektivních forem, a případné maskování tohoto postupu vytvářením líbivých zastřešujících označení jako například “predátorské sexuální chování”. Tyto aktivity jsou prezentovány jako snaha pomoci obětem znásilnění, ale opak je pravdou. Typickým příkladem tohoto jevu je v anglických médiích hojně rozšířené označování obětí sexuálního obtěžování jako “přeživší” (v originále “survivors”), čímž dochází k naprosto bezohlednému bagatelizování obětí skutečných zločinů.

Příklad na odlehčenou
Průvodním jevem výše naznačených aktivit bývají články v médiích s titulky ve smyslu “XY procent žen zažilo sexuální obtěžování”, přičemž XY bývá číslo od 50 do 99. O tom, jak málo vypovídající tyto dramaticky znějící titulky jsou, se lze přesvědčit následující úvahou:
Pokud někdo (a nemělo by být směrodatné, zda je to muž, žena či osoba jakkoli jinak gendrově se identifikující) při oslovení ženy použije např. slovo zpopularizované současným prezidentem, které vulgárně označuje vnější část jejích pohlavních orgánů, lze to, aniž by došlo k nějaké fyzické interakci, kvalifikovat jako sexuální obtěžování? Vzhledem ke skutečnosti, že hlavním kritériem při posuzování, zda se jedná obtěžování či nikoli, se stává subjektivní pocit oběti, tak lze předpokládat, že ano. Zároveň však lze předpokládat, že procento takto postižených žen nebude dramaticky odlišné od procenta mužů, kteří byli za svého života počastováni např. vulgárním označením pro mužský rozmnožovací orgán, přičemž existuje stejný subjektivní prostor se tímto cítit uražen/obtěžován/traumatizován atd. Z nějakého důvodu se však v médiích článků s titulky typu “XY procent mužů zažilo sexuální obtěžování.” objevuje podstatně méně.

3.

Při podobných situacích je rovněž vhodné zohlednit výskyt fenoménu laicky nazývaného “ráno poté”. Jeho počátkem je interakce s atraktivním jedincem (bez ohledu na pohlaví či genderovou identitu), která, ať již v důsledku přitažlivého chování, okolní atmosféry, požití alkoholu či jiných podobných faktorů, se dostane na hlubší úroveň, nezřídka intimní. Následně, byť ne nutně ráno, ale třeba i za několik dní, dojde k vystřízlivění - doslova i přeneseně. Příčinou může být, že uvedený jedinec je zpětně vyhodnocen jako osoba nedostatečně atraktivní, tj. například s nedostatečným vzhledovým/rasovým/náboženským/sociálním profilem atd., anebo jako osoba sice dále atraktivní, ale z jiných důvodů neperspektivní, tj. například z důvodu dodatečně odhalených či dříve ignorovaných negativních vlastností jako povrchnost/promiskuita/nespolehlivost atd.

Logickým výsledkem pak je zklamání z proběhlé interakce a litování, že k ní došlo.

S tímto stavem je možné se vyrovnat v zásadě dvěma způsoby. Buď si přiznat chybu ve svém úsudku a ve svém vyhodnocení situace, anebo hledat příčinu ve vnějších příčinách, tj. v nátlaku či jiné nelegální činnosti onoho jedince, přičemž druhá možnost je z psychického hlediska přirozeně pohodlnější. Výše uvedené je primárně vztahováno ke kontaktům na intimní úrovni, avšak to nemusí být nutná podmínka. Stejné pocity a reakce mohou být výsledkem i kontaktů, které zůstaly čistě v rovině sociální interakce, tj. bylo očekáváno určité chování, toto očekávání nebylo splněno a vina za to je přiřčena pouze druhé straně.

Zjevným problémem je skutečnost, že tento jev je obtížně prokazatelný, neboť se mnohdy vztahuje k situacím probíhajícím čistě bilaterálně, jejichž následná interpretace probíhá v rovině tvrzení proti tvrzení. Proto by bylo chybou tuto situaci předpokládat vždy, což by vedlo oprávněně kritizovanému „obviňování oběti“. Ale stejnou chybou by bylo tuto možnost apriorně popírat, což odkazuje k výše uvedeným poznámkám.

Závěr

Na závěr považuji za nutné zdůraznit pozitivní skutečnost, že uvedená kauza a jí podobné zatím nedosáhla extrémních a účelových forem zneužívaných pro politické cíle na západ od nás, jako tomu došlo například v USA v kauze Kavanaugh (blíže viz článek Romana Jocha Jako zabít ptáčka).

V této souvislosti lze ocenit, že nedošlo na ublíženecké výlevy ve stylu “Je to kampaň!” a Nikdy neodstoupím, nikdy!”, a stejně tak by bylo rozumné odolat pokušení zaujmout lákavou pozici „morálního pohoršení/mravní nadřazenosti“ a nechat fungovat policii a případně soudy



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.