Během nedávných velikonočních svátků jsem využil příležitosti a zeptal se dvaceti studentů vyšší odborné školy (tedy úspěšných maturantů!) na Velikonoce, na to, proč je slavíme a proč si připomínáme jednotlivé sváteční dny. Výsledek byl tristní. Chápu, že za mlčením je i neochota odpovídat, ale odpovědi, které jsem si vyslechl, předčily mé očekávání.

Vynechám obligátní svátky jara, snad proto, že i těmi Velikonoce jsou. Pouze dva maturanti věděli, že nějak souvisí s Ježíšovou smrtí. Tu nazvali úmrtím a vraždou. Zaslechl jsem také názor, že se slaví Ježíšovo narození! Na obhajobu všech přítomných musím říci, že výraz ukřižování uvítali úlevným povzdechem „a jó vlastně“, který znamenal, že už o něm někdy slyšeli. Avšak Poslední večeře je jen obraz, křížová cesta je lidová výzdoba přírody a o Pilátovi Pontském neměli potuchy. Velké překvapení způsobil i fakt, že Kristovo zmrtvýchvstání připadá na neděli a ne na pondělí!

Potěšující bylo alespoň to, že deset minut, které jsem ukrojil z přednášky a věnoval je velikonočnímu povídání, bylo poctěno pozorností, kterou jsem při odborném výkladu vždy postrádal. O co všechno jsou tito od „předsudků osvobození“ maturanti ochuzeni? Odhlédnu-li od absence duchovního rozměru, zůstávají bez informací, které byly dlouhou dobu samozřejmou součástí duchovní výbavy v podstatě všech obyvatel Evropy až do nejzapadlejší samoty v horách, včetně analfabetů a totálních ignorantů. Chybí jim základní dorozumívací kód, vytvářený a předávaný po generacích, jehož kořeny sahají hluboko do antiky. Evropský establishment se zaklíná společnou evropskou kulturou, a přitom její skutečný, reálný základ je v troskách a naděje, že dojde k renesanci, je mizivá. Byla by snad možná v případě, že by se jednalo o dočasnou módní záležitost. Devastace však probíhá ve většině evropských států po několik desetiletí a liší se pouze svou intenzitou.

Co předají tito maturanti svým dětem? Jak jim vysvětlí kulturu a myšlení dvou tisíců uplynulých let? Co jim řeknou gotické obrazy, barokní sochy, hudba nebo básně? Budou a bohužel už pro ně mnohdy jsou jen něčím umělým, nepochopitelným a od života odtažitým projevem.

Odtud už je jen krůček k tomu, aby za vrchol umění byl považován Zapatlaný pisoár Opus II. Dokážu pochopit nevkus absolventa Fakulty multikulturní rétoriky, který ve své samolibosti a touze po originalitě sepíše na dílko pochvalný traktát, ovšem u něj předpokládám alespoň programové zavržení dosavadní kultury. Co ale zbývá člověku, který se domnívá, že je vzdělán, ve chvíli, kdy se setká s předmětem, o němž dosud neslyšel? Je-li průměrně přetížený, tak mávne rukou a poohlédne se po tom, co mu je blízké. Opus II zná z každé hospody a tudíž s radostí vykřikne – to je ono, to je to pravé umění, protože to znám! Nemohu se mu divit a ani se na něj zlobit. Kapacitu a potřebu, kterou vyplňovala klasická, mnohdy složitá kultura, nahradí jednoduchá, snadno recyklovatelná a napodobitelná šmíra.

Prázdnota dlouho nevydrží. Tak, jak jsme si kulturu zaneřádili reklamními předměty, neonovými trubicemi, lasershow a trojrozměrnými vtipy ve stylu lamp otočených vzhůru nohama, tak se na uvolněné místo v oblasti duchovna natlačí nový a dravý směr. Pole ponechané ladem je připravené. Kdo se ujme setby?