Za těch posledních dvacet let se nestalo často, abych veřejně vystoupil politicky, ne jako autor novinového článku, ale jako spisovatel. Naposledy to bylo minulý týden. Podpořil jsem happening sochaře Davida Černého nahoře na Hradě. Cíl byl jednoduchý, položit Václavu Klausovi dvacet otázek z nichž byla nejdůležitější ta poslední: proč to všechno děláte?

Ona je ta otázka zdánlivě nesmyslná. Václav Klaus dlouhodobě a trpělivě vysvětluje veřejnosti, proč „to všechno dělá“. Naposledy to udělal v obsáhlém rozhovoru s Lidovými novinami 16. května. Jeho argumenty jsou stále stejné, a když Klausovy texty čtu anebo ho poslouchám, připadají mi rozumné. Já bych nejspíš stál za Klausovými názory pevně jako dubisko, nebo ještě víc, pevně jako Jakl, kdyby byla splněna jedna základní podmínka.

Všechny ty argumenty bych bral a rval se za ně, kdyby Česká republika byla oázou slušnosti a rozumu v moři evropského blbnutí. Kdybychom měli vládu o sedmi ministerstvech, která by se starala o efektivní chod státního stroje a umožňovala v Česku žijícím občanům svobodně a tvořivě uplatňovat své vlohy. Kdybychom měli soudní systém, který by tu stál jako hráz proti zvůli a nepoctivosti, opřen o jasný a přehledný systém zákonů, navržených a schválený rozumně velkým jednokomorovým tělesem. Tato sněmovna by se scházela jednou za čtvrt roku, možná i méně často, pokud by bylo jasné, že nastaly nové okolnosti a že život přinesl cosi, co je třeba regulovat změnou stávajícího nebo schválením nového zákona. Kdyby tu občané neplatili daně z každé zakoupené čepice a z každých podvlékaček, aniž přesně věděli, na co ty peníze jdou. Kdyby naše politická reprezentace byla složena ze vzdělaných, chytrých a sympatických lidí, kteří by byli sdruženi do vyhraněných politických stran zastávajících různé koncepty, avšak schopných dialogu a kompromisu. Kdyby slovo „korupce“ bylo v našich poměrech něco tak exotického, jako je rituální kanibalismus nebo ženská obřízka, zkrátka, kdyby to byla zde neznámá, opovrženíhodná praktika provozovaná „někde jinde“. Kdybychom žili ve státě spravovaném lidmi, na které bychom mohli být pyšní a kteří by měli úctu okolních zemí a byli schopni rozumně a lidsky zasahovat do světového dění.

Skutečnost je bohužel jiná. Žijeme ve státě, jemuž jeho vlastní občané mnohdy říkají Absurdistán nebo prostě Blbákov. I Václav Klaus nese na tom stavu podíl viny, protože je u kormidla po celou tu dobu dvaceti let. Za stavu, jaký je, mi připadá groteskně absurdní, když nás někdo - zpravidla ne on sám, ale jeho příručí - straší „evropským socialismem“. Můj ty smutku a zármutku! Píšu romány a povídky sci-fia věřil jsem, že si dovedu vymyslet a představit cokoli. Jedno ale přesahuje hranice mé fantazie.

Před dvaceti lety by mě věru nenapadlo, že v tomto státě bude dál sedět v parlamentě komunistická strana, že fašisté budou řvát pod okny a že pravicový prezident bude brojit proti socialismu ve Francii, Itálii, Německu. Ne, taková šílenost by mě napadnout nemohla a nenapadla. A to, že dnes Klausovi vykladači varují před chapadly evropského socialistického superstátu, mi připadá jako nejtřeštivější fantazie, kterou přinesl život, rozhodně jsem si ji nevymyslel já.

LN, 25.5.2009