Neviditelný Pes

SPOLEČNOST: Trestám dobře, trestám rád!

7.11.2019

Asi většina čtenářů slyšela o experimentu Stanleyho Milgrama, který spočívá v tom, že dobrovolníkům v roli učitelů je dána možnost (povinnost) trestat kolegy v roli žáků za chybné nebo žádné odpovědi na banální úlohy. Trestání se děje stupňujícími se elektrošoky o síle desítek až stovek voltů.

Vše řídí pohodový řídící experimentu, který ujišťuje učitele o nezbytnosti pokračovat a dotáhnout to reostatem až do konce (450 V) a ujišťuje je i v bezodpovědností za toto konání – v bezstarostném ignorování všeho možného od zákonů fyziky až po soucit, soudnost a dobré mravy – a ono to funguje!

Ačkoli je řídící experimentu jenom člověk z masa a kostí, daná situace a prostředí laboratoře mu dodává autoritu a kouzlo, kterému nejde odolat – nejde neposlechnout a včas přestat.

Přenesená odpovědnost, pohodlí vykonávání „důležitých“ předepsaných úkolů bez složitého přemýšlení, pocit, že jsem oprávněně na té lepší straně – kdo nezkusil, neuvěří!

Experiment, ač byl bez skutečného elektrického napětí (o čemž ale učitelé nevěděli), si vysloužil kritiku pro svou nehumánnost a psychické následky na účastnících. Jenže ty prý u většiny nebyly a i s odstupem času si to účastníci pochvalovali, že to byla prima zkušenost.

Jenže v reálu to byl hnus! V laboratoři nebyli žádní zločinci, ani se tam žádné zločiny neodehrávaly (pouze a jen banální testy), ale přitom tam proběhly (za asistence hybatele v pozadí) simulované popravy na elektrickém křesle! Žáci byli připoutání a to napětí by reálně zabíjelo! Hybatel ujišťoval o neškodnosti a vykonavatel (myslící si možná svoje) předepsaně a poslušně konal. Proč? Protože prostě tak se to dělá a dělat se to má!“

Zajímavý by byl experiment, kde by účastníci byli „od fochu“: učitelé, dozorci, policisté, soudci, zákonodárci, celníci, finančníci, exekutoři, auditoři. Jak by asi obstáli? Byli by krutější, byli by soudnější?

Uskutečnit se to ale už nedá, protože test je profláknutý, jenže tito profesionálové to mají v popisu práce a tuhle hru mohou hrát a mnohdy doopravdy hrají. Jak to někdy vidíme v praxi. Napadá mě, že naše historie je mj. historií právě takovýchto experimentů, kdy zkoušení jsme my všichni, někdo víc a někdo míň a i ty role si měníme podle toho, kdo je zrovna hybatelem (reálným nebo ideovým). Autorita a poslušnost versus lidskost a nelidskost! Lidé nejsou imunní proti nelidskosti! Žijí si tak nějak normálně – dobří i zlí – a vše je v normě, ale pak přijde hybatel experimentu s tím, že normální není normální a je třeba to napravit nějakým přezkoušením a novými měřítky přeměřit! Učitelé-měřitelé nemusí několik let „pajdat“, stačí dohoda, závazek, plnění zadání a jednostranné uvažování, to je hlavní „učitelská“ odbornost. Otázky jsou jednoduché, např.: dělník, továrník, Žid, nežid, Germán, Slovan, katolík, nekatolík, komunista, nestraník, kulak, družstevník, tehdy souhlasil, tehdy nesouhlasil, anekdotě se smál, nesmál, podepsal, nepodepsal… beztrestnost odpovědí se ale v čase mění. Kdo je kdo? Jednou je to k trestu, jindy je to výhoda. Jednou jsi v dole, jindy na hoře!

A protože „na každou svini se někde voda vaří“, občas se to provalí a žáci ztrestají (m)učitele, kteří jsou ale většinou bez pocitu viny, neboť jen plnili doporučované postupy, a stydět by se měli naopak ti týraní, protože nesplňovali platné předpisy a normy tehdejší doby. Na smějícího se hybatele v pozadí dojde málokdy, na toho čekají vyšší instance.

Dneska doba pokročila. Místo silnoproudu se používá slaboproud, ale vše okolo zůstalo stejné. Např. před pár dny jsem viděl titulek: Desítkám tisíc podnikatelů hrozí, že dostanou až půlmilionovou pokutu! (míněno – za zmeškání update a následné neodeslání tržeb). Asi to nebude tak žhavé, ale obsah tohoto sdělení jeví se nám normální… no a co? Jenže to prostředí, kde desítkám tisíců lidí hrozí pokuty, na které se běžně šetří několik let – za banální technický neúkon –, je prostředí laboratoře a ti lidé sedí na té špatné straně.

Napadá mě, že nesvoboda a intenzita takových experimentů spolu hodně souvisejí. Čím víc se společnost dělí na lidi obdařené nepřiměřenou mocí a na ty ostatní, čím víc trestů hrozí za čím dál víc nařízení komplikujících běžný život, a když ještě někdo tvrdí, že to je cesta správná, tak o to víc by měli bojovníci za svobodu bystřit sluch a ostřit meče.

I dneska občas vidíme, že lidé s rukou na reostatu „to žerou“, že je nějak mnoho pravidel, a jsme ujišťování, že čím víc (lidskou rukou zhotovených) pravidel a trestů, tím bude lépe a jiná cesta k ráji na zemi nevede. Pravidla, ne ta přirozená, pro které stačí prsty na rukou, ale desítky jiných, mnohdy složitě splnitelných, které někdy ani k užitku nejsou, ale stejně jako v laboratoři i tady dávají možnost pohnout páčkou a o to jde – maximálně zužitkovat ty, co byli posazeni na trestanou stranu! … Tak kolik že dáme za chybějící lejstro, za nekliknutí na nějakou webovou kolonku ve stanoveném čase, za nefunkční cosi kdesi, za lístek na cosi… napaříme, zadržíme, zaklekneme, zasoudíme! Deset, padesát nebo sto tisíc? Ne, raději půl miliónu, tak to bude lepší: pravidlo je pravidlo, nesplnění je nesplnění, vina je vina, trest je trest, tak nad čím uvažovat! Než složitě honit a usvědčovat skutečné gaunery, z čehož je mnohdy jenom ostuda, raději mít jistý byznys bez rizika, hejno vrabců v hrsti.

Náš svět ale nemusí být laboratoří, zákonodárci nemusí být (možná nevědomky) trestodárci a řídícími experimentu, který odhaluje a zneužívá nelidskost v nás ukrytou! A my to nemusíme baštit! Nemusíme jásat nad stanovenou voltáží: „Dobře jim tak (těm chybujícím), konečně je na ně metr!“

Společnost je vždycky rozdělená, ale nesmí to být tak, že jedna skupina jsou fackovací panáci (za každou chybu facka) a druhá skupina fackující panáci bez odpovědnosti za následky facek.

Každý na svém stopněme podobné pokusy včas, jsou nedůstojné a nehumánní, pokračovat dál se nemusí! Všude tam, kde je nepochopitelná krutost, hloupost a nespravedlnost, se vlastně odehrává podobné divadlo naostro – s nějakým hybatelem v pozadí a užitečnými idioty v popředí.

Vždyť i to nedávné, neuvěřitelné týrání dětí maminkou podle pokynů sektářské autority byl ukázkový příklad takového experimentu.

A co jiného bylo, že ctihodní soudcové to za nezaplacený regulační poplatek dotáhli na desítky či stovky tisíc a exekutoři to s kamennou tváři realizovali?

A co vyšetřovny StB (např. ta v Hradišti), kde do sedláků (a jiných lotrů a lotřic) přivázaných na stole pouštěli elektriku o sto šest?

A tu je třeba připomenout, že provozování takových experimentů ve společnosti může znemožnit demokracie, a také víra v dobrého Boha, která je-li zdravá, tak si pokusníci ani neškrtnou, ale tam, kde není, tam mají volné pole a nadšené dobrovolníky.

(Kdo je dobrý Bůh? Ten, který tě nenutí k nelidskosti. … A co je nelidskost? To, z čeho je ti i po létech stydno, ne-li nevolno.)

To všechno jsou vážné věci, a tak na závěr trochu optimismu z jiného soudku. Jsou totiž i jiní hybatelé a jiné postupy, kdy se za dobré odpovědi odměňuje a za chybné netrestá, a ty dělají život příjemným a na světě není tak zle. Z těch by si případní experimentátoři měli vzít nový mustr. Za všechny jedna pěkná analogie toho experimentu z úvodu, která se uskutečňuje už tisíce let a není ke škodě, ba naopak odhaluje a využívá to lepší v nás. Snad tím nepohorším bojůvky genderovců operující už i v beskydských lesích!

Experiment totiž organizuje bůh Eros nebo Amor nebo někdo jim podobný, který sežene dobrovolníky – muže a ženu. Ženu uvrtá do role učitelky a muže do role žáka (nebo naopak) a zprovozní mezi nimi elektriku – ten nejsilnější slaboproud na světě. Dotazy jsou jednoduché a přicházejí samy. Za zápornou odpověď není nic, ale za kladnou – stále silnější elektrické proudění. Žena se ohlíží na organizátora, ale ten se usmívá a ujišťuje ji, že to je normální, ať pokračuje dál, a posune páčkou erostatu … A když se lidé mají rádi, příslušní bohové se spokojeně usmívají, protože: Tak se to dělá a tak se to dělat má!“



zpět na článek