Spíše než dilema, zda dát přednost dětem, nebo kariéře, řeší potenciální matky často prozaičtější problémy

Počátkem prosince 2014 se objevila v tisku zpráva, že na ministerstvu práce a sociálních věcí se rodí „analýza ekonomických dopadů zkrácené rodičovské dovolené“. Zdá se, že ministerstvo do budoucna plánuje minimálně zrušení čtvrtého roku mateřské dovolené. Česká republika je pod tlakem Evropské unie, která by ráda viděla, aby se maminky po roce dovolené vracely do práce. Ministerstvo ovšem musí postupovat obezřetně, protože v České republice není dostatek míst v předškolních zařízeních, tj. v jeslích a ve školkách.

Lidové noviny přinesly tuto zprávu hned na titulní straně 10. prosince. Doprovodil ji sloupek Petra Kamberského Paradox matky. V něm autor mimo jiné píše: „Ve snaze dopřát dětem mateřskou péči a maminkám čas na děti jsme vyrobili paradox matky: máme čím dál méně dětí i maminek.“

Dle mého názoru je tato věta typickým příkladem nedostatečného rozlišování mezi kauzalitou a korelací. Ano, máme čím dál méně dětí i maminek. Je to ale skutečně způsobeno čtyřletou mateřskou dovolenou?

Přeborníci v porodnosti

Petr Kamberský pak uvádí několik statistických údajů. U nás činí porodnost 1,45, v Německu ještě méně – 1,38. Je to prý proto, že my, Němci a Rakušané „stavíme tak ostře proti sobě péči o děti (doma) a péči o vlastní rozvoj a výdělek, až si mnoho žen vybere to druhé“. Jako příklad lepšího řešení uvádí Francii, Spojené státy a Skandinávii. Upozorňuje, že ve Spojených státech se o vysokou porodnost nestarají pouze Hispánci a Afroameričané, a v tom má jistě pravdu. Neuvádí ovšem, kdo se „stará“ o vysokou porodnost ve Francii či Skandinávii. Celkové číslo je nám málo platné. Abychom zjistili, jaké jsou skutečné kulturní trendy, museli bychom opustit politickou korektnost a zkoumat, jaká je porodnost původního francouzského obyvatelstva a jaká je u potomků přistěhovalců. Totéž platí pro zmíněnou Skandinávii. Varuji Petra Kamberského, že to nebude tak jednoduché.

Sám jsem se o to pokoušel, leč ne úspěšně. Arabové a jiní přistěhovalci, kteří žijí ve Francii již v druhé generaci, jsou považováni za Francouze se vším všudy a statistiky pro ně se zvlášť nesledují. Podobně jako u nás můžeme pouze odhadovat, kolik se rodí Romů. Pokud jde například o Izrael, můžete snadno zjistit, jaká je porodnost izraelských Arabů, jaká je porodnost drúzů, a Židy máme dokonce pohodlně rozdělené na ortodoxní a liberální. Mimochodem, zjistili byste zajímavé věci. Dlouhou dobu byla Izraeli předpovídána demografická katastrofa, protože po dlouhou dobu měli izraelští Arabové mnohem vyšší porodnost než Izraelci. V posledních letech to ale už není pravda.

Chtěl jsem psát článek o demografickém vývoji ve světě, ale upustil jsem od toho, protože politická korektnost brání získat data pro evropské země – data, která považuji za relevantní a která by mě velmi zajímala. Údaj o německé porodnosti považuji za obzvlášť alarmující. Skutečně by mě zajímalo, oč by se snížil, kdybychom uvažovali pouze o původních Němkách, nikoli o občankách Německa tureckého a jiného původu. A možná bychom tolik nejásali ani nad tou Francií či skandinávskými zeměmi, kdyby se ukázalo, že o vysokou porodnost se starají do značné míry rodiny přistěhovalců.

Petr Kamberský vychází z obecně rozšířeného klišé, že matky dávají přednost profesní kariéře před mateřstvím, ale kdybychom jim mateřství usnadnili štědrou nabídkou předškolních zařízení, byly by ochotny mít dětí víc.

Petr Kamberský je intelektuál – podobně jako já a jako pracovnice ministerstva sociálních věcí, mí přátelé a čtenáři LN. Nám intelektuálům se nevyhýbá častá chyba, kterou vyjadřuje úsloví „podle sebe soudím tebe“. Petr Kamberský možná zná ženy, které skutečně řešily takto postavené dilema. Kolik je ale takových žen do opravdy? Co pokladní v samoobsluze, co naše pošťačka, co ženy pracující v zemědělství, v sociálních službách, v továrnách? Opravdu se rozhodují mezi profesní kariérou a mateřstvím?

Ženy s nízkým vzděláním a nízkými příjmy nestojí před volbou mezi kariérou a dětmi. Mezi těmito ženami je mnoho svobodných matek, protože sexuální revoluce, která měla původně osvobodit ženy, „osvobodila“ muže od zodpovědnosti za rodinu. Tyto ženy by se mnohdy rády vdaly, ale nenajdou muže, který by si je vzal. Pochopitelně nastoupí do práce, pokud ji najdou. Jenže právě děti těchto žen, pro něž je svěření dítěte předškolnímu zařízení nezbytností, nikoli svobodnou volbou, nejvíce utrpí rozpadem rodiny. Teď se ještě můžeme přesvědčení, že tradiční rodina je opravdu to nejlepší, vysmívat. Hořké ovoce v plnosti okusí až následující generace.

LN, 17.12.2014