Novodobí „strážci morálky“ často operují s pojmy, které nejsou pevně definovány a umožňují široký výklad. Podle mne proto, aby mohli snadněji uplatňovat postup „kdo chce psa bít...“. Jedním z těchto pojmů je i „toxická maskulinita“.

V minulých dnech jsem na něj narazila třeba ve zprávě o zásahu jihoafrického regulátora reklamy (zde). Tomu se nelíbil spot propagující jednu z tamních značek piva. V něm dojde ke sporu mezi „chlapákem“ a ne tak sebevědomě působícím mužem o to, zda je v pořádku objednat si pivo s plátkem limetky. Ten první nakonec prohlásí, že to „chlapi nedělají“, načež ten druhý svoji objednávku změní. Což jihoafrický regulátor vyhodnotil jako nepřijatelný projev „toxické maskulinity“ nutící muže chovat se určitým způsobem a spot nařídil stáhnout.

Jak je vidět, tak praxe zakazovat „nevhodnou“ reklamu dorazila už i na jih černého kontinentu (teď jsem na vahách, jestli je toto označení Afriky ještě vůbec přípustné). Jenom v tom zatím trochu zaostávají za progresivnějším Západem. Tam už jsou firmy přeci jen vycepovanější. Třeba taková značka Gillette. Ta šla tomuto trendu naproti a rozhodla se muže z „toxické maskulinity“ dokonce léčit (zde). Ve své reklamě je označila za agresivní sexuální predátory, aby tak nastavila zrcadlo jejich „špatnosti“ a vychovala z nich „lepší muže“. Ti to však neocenili a na značku Gillette zanevřeli. Což firmu stálo osm miliard dolarů. Podle jejího vedení však nešlo o peníze vyhozené z okna a nadšeně jásali jistě i akcionáři z Procter&Gamble...

Co to ale ta „toxická maskulinita“ vlastně je? Její definice je poněkud vágní (zde). Odvozuje se od pojmu „maskulinita“, což je soubor vlastností, které jsou v daném společenském kontextu obvykle spojovány s muži. Za její „toxickou“ verzi je pak považováno vše, co legitimizuje „škodlivou“ dominanci mužů (považovanou za „společenský konstrukt“), určuje podřízenost žen a vede až k toleranci vůči násilí na nich. Jde tedy o hodně široké spektrum projevů mužského chování od těch v podstatě přirozených (tedy dominance a aktivity při navazování vztahu se ženami) až po ty nepřijatelné (sexuální násilí).

Dle mého soudu však mužská dominance žádný „společenský konstrukt“ (oblíbený to výraz z progresivistického slovníku sloužící k relativizaci a zpochybňování přirozených jevů) není. Vychází totiž z jejich biologické podstaty a primární úlohy, kterou na tomto světě mají. Tou je šířit svoje geny. A protože jim logicky záleží také na kvalitě potomstva, hledají instinktivně partnerku, u které se dá splnění tohoto cíle předpokládat. O její přízeň pak soupeří s jinými muži. Což je v podstatě analogie soubojů dominantních samců o právo pářit se, které známe ze zvířecí říše. Tam však má poražený obvykle se šířením svých genů smůlu. V tom to mají muži lepší. Dostane se totiž (téměř) na každého.

Není to však rozdíl jediný. Ono totiž neplatí, že muž, který je v „soutěži“ o partnerku zdánlivým vítězem (alespoň podle mínění svých méně zdatných konkurentů), je také vítězem skutečným. Rozhodčím je totiž žena. Alespoň tedy v našem kulturním okruhu (ne všude tuto výsadu má). Soutěžení o její přízeň má obvykle charakter „víceboje“, ve kterém určuje „disciplíny“ ona, stejně jako jejich hodnocení. A tak třeba drsně se tvářícímu vítězi v kategorii „o nejlepší fáro“ spadne hřebínek ve chvíli, kdy se ukáže, že auto mu koupil tatínek a povinné ručení za něj platí maminka.

Muž i žena instinktivně sledují společný cíl. Oba chtějí přivést na svět potomstvo, které bude zdravé a které dosáhne v bezpečí dospělosti. Předpokladem pro naplnění toho prvního je obvykle fyzická krása partnera, u toho druhého pak jeho sociální statut a také to, zda dotyčný muž není blbec, respektive žena blbka. Tato primární kritéria se přitom uplatňují i v situacích, kdy hledání partnera není motivováno založením rodiny, ale potřebou mít s někým vztah.

V procesu volby partnera však postupuje muž a žena rozdílně. Muž si vybírá „soutěž“, do které se přihlásí, kdežto žena toho nejlepšího ze zúčastněných. Nebo chcete-li, muž si vybírá, koho bude balit, zatímco žena rozhoduje, zda se sbalit nechá. Někdy to však bývá i obráceně. Nicméně dominantní role mužů v tomto procesu je zřejmá a žádoucí, zatímco role žen je sice spíše pasivní, ale rozhodně ne podřízená.

K čemu však povede to, že bude tato přirozená mužská role zpochybňována a oslabována? Tedy že nebudou nadále aktivní při výběru partnerky, aby nemuseli čelit obvinění z „toxické maskulinity“ a nařčení, že ji tím dostávají do podřízené role? Stanou se z nich bábovky. A já nevím jak vás, milé dámy, ale mne takoví muži přitahují asi jako Sahara ledního medvěda. Bude tedy nutné nejspíš převychovat také nás, aby nám i bábovky připadaly sexy. Což je dost děsivá představa...

Aby se nenaplnila, musíme nahlas říkat, že o takové karikatury mužů nestojíme. Že chceme mít po svém boku opravdové chlapy. Ať si třeba koukají dokola na fotbal, dohadují se, které auto je lepší, a předhánějí se v tom, kdo uzvedne těžší činku, ale ať nám také podrží dveře, pomohou do kabátu a jsou nám oporou pokaždé, když to potřebujeme. Ať už obrazně, či fyzicky...

Považovat přirozenou mužskou dominanci za „toxickou maskulinitu“ a snažit se ji zpochybňovat nebo odstraňovat nepovede podle mne totiž k ničemu jinému než k jejich „mentální kastrací“. Na což samozřejmě doplatíme následně i my ženy. Dle mého soudu tak jde ve skutečnosti o jeden z projevů šíření úplně jiné „toxicity“. Mnohem nebezpečnější a agresivnější – „toxické blbosti“...