Česká společnost si už na Prague Pride zvykla a i sobotní závěrečný pochod festivalu bere jako normální věc.

Na chodníku stojící asi osmdesátiletý pán se mne ptal, co to je za barevné a rozjásané lidi. Když jsem mu vše vysvětlil, čekal jsem projev averze. Místo toho se usmál a řekl jen: „Jsou milí.“ Hotový koncert předvedli i policisté, kteří uzavírali dopravu v rušných ulicích těsně před průchodem davu bez nejmenšího škobrtnutí.

Ubylo provokativních masek i ostrých slov. Přesto šlo na jedné straně zahlédnout transparent posílající národ do míst, která se zde nesluší specifikovat, na straně druhé potom nápisy nemnoha odpůrců akce jako „Česko není Sodoma“.

Zpátky se drželi i politici. V průvodu sice šlo potkat Dominika Feriho z TOP 09, zástup Zelených či mladé sociální demokraty, a Piráti měli dokonce vlastní alegorický vůz, ale nikdo z nich neexhiboval.

Rovněž kritici ubrali plyn. Výraznější reakce přišla jen od SPD, jejíž poslanec Radek Rozvoral označil Prague Pride za marketingový projekt financovaný z fondů Evropské unie a dodal: „Hodnoty tradiční rodiny musíme zachovat i pro příští generace. Budeme podporovat ústavní zakotvení rodiny jako přirozeného svazku muže a ženy, kteří spolu vychovávají své děti.“

Místopředseda ČSSD Jaroslav Foldyna pak snahu likvidovat tradiční hodnoty vytknul i sponzorům festivalu, mezi nimiž šlo nalézt četné prestižní firmy. K oficiálním partnerům navíc patřilo hlavní město Praha a Úřad vlády České republiky.

Politici budou mít dost příležitostí vyjádřit se k právům gayů a leseb také na podzim na parlamentní půdě. Projednávat se bude například zákon, který by umožnil osobám téhož pohlaví uzavřít manželství. K autorům normy patří zákonodárci Pirátů, ČSSD, ANO, TOP 09, KSČM a Starostů a nezávislých.

Kladně se k ní vyjádřil také Babišův kabinet. Přesto je její osud nejistý. Stranám neslibuje příliv sympatií, ačkoli z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že pro by byly zhruba dvě třetiny dotázaných.

Mnozí mají za to, že LGBT dvojicím musí stačit registrované partnerství prosazené v roce 2006 za vlády Jiřího Paroubka. To jim v mnohém ulehčilo, přesto ale nemají táž práva jako klasické heterosexuální páry.

Pro aktivisty je to otázka důstojnosti a kompromisy odmítají. Tím dělají vážnou chybu. Poslanci mají kompromisy za denní chleba a většinová populace na akcentování hodnot, jako je důstojnost, příliš neslyší. Kromě toho ji mají gayové a lesby v Česku dávno. Společnost a zejména politická reprezentace ovšem prochází zatáčkou ke konzervativismu a národovectví. Proto je lepší používat argumenty ze života.

K nim může patřít význam monogamních svazků. Ty pomáhají jednotlivcům, aby nezamířili na scestí včetně závislostí a kriminality, a stabilizují i celou společnost. Chceme, aby se lidé měli rádi a hezky se k sobě chovali? Záleží nám na životu v páru, kde láska vítězí nad nenávistí? Potom přestaňme zkoumat pohlaví a sexuální orientaci těch, kteří o monogamii stojí.

Vždyť je to paradox. Tradiční rodiny s tatínkem a maminkou se rozpadají jak na běžícím páse, nebo ani nejsou zakládány a partneři žijí „na hromádce“. Naproti tomu máme menšinu osob projevujících náklonnost témuž pohlaví, která o běžný rodinný model institucionalizovaný do manželství stále více stojí, ale nemůže se jej kvůli své jinakosti domoci.

Nebylo by nakonec od tradicionalistů upřímnější, kdyby méně vyprávěli o rodině a párech nebo tišeji básnili o hodnotách, a přiznali spíše, že jim jde o zachování života ve vyjetých kolejích, které jsou pohodlné a dobře zmapované?