Starší generace zná tuhle scénu z filmu Anton Špelec- ostrostřelec nazpaměť.

Anton Špelec (Vlasta Burian) : „Liguére! Liguére!” (vyslovuj, jak čteš!)
Kačaba (Jaroslav Marvan): „Toníku, nepij mi tu kořalku! Víš, že pak děláš psí kusy!”

No a Toník Špelec si nedá pokoj a pořád pije „liguére“. Neboť na něj nezbyla medaile od císaře pána, ačkoliv byl pozván, do slavnostní uniformy se navlékl, i klobouk s kokardou z kohoutích per si nasadil a nakonec nic. Medaile nebyla.

Z čehož vzniklo ono slavné „daj-li medaili, nebo nedaj-li medaili“. Nedali. A Toníkovi to bylo líto, pil „Liguére“ a pak řekl tu větu, že císař pán je vůl, a pak to u soudu vylepšil tím, že pravil, že císař pán není vůl, ale že je korunovanej. A šel do basy.

Když tak koukám kolem sebe, čtu a poslouchám, mám tak chuť zvolat: „Toníku, chlapče Dyku, Bartoško, lidovci, nepijte tu kořalku, mohlo by to špatně dopadnout. On vás určitě Zeman nedá do šatlavy, ale lidi vás budou mít za ožralého Špelce, ve vašem případě namazaného mocí a nenávistí.“

V dalším průběhu by mohla Špelcová (třeba ztvárněná Sommerovou) říci: „Víš, Toníčku, já mám nápad. Co kdyby si to za tebe vodseděl někdo jinej?”
Špelec: „Prosím tebe, a kdo?”
Špelcová: „Někdo, kdo umí mlčet.”

Protože tohle nevyšumí jen tak. Nějaký trest od nekávárníků a neumělců přijde. To si pište. Máte nějakého Kukačku? Ten si to ve filmu za Antona odseděl.

Špelcová: „Víš, Toníčku, já mám nápad... Co kdyby si to za tebe šel ten Kukačka vodsedět...“
Špelec: „Jéééžiš, tomu bych to přál!”

No, tak sežeňte někoho, kdo se namočil a koho nemáte rádi, a máte to.

Co se ovšem týče udělování různých ocenění, diplomů a jiných vyznamenání, mám vlastní zkušenost. A to z 27. října tohoto roku. Né z Hradu, tam bych se mohl dostat, leda kdybych byl jeden z posledních chartistů, bylo mi 95 let a byl jsem na vozíčku. To bývá podle vyznamenávání našich odbojářů a veteránů ten nejlepší věk a příležitost, že jo?! Tak nějak jsem si totiž v minulém týdnu nechtěně zahrál roli chudáka Bradyho.

Napsal jsem knížku „Krvavé dozvuky války – Konec druhé světové války na českém území“, dobře se prodává, kritiky příznivé, a tak mne sice překvapilo, ale zase ne tak moc, že jsem dostal přeposlaný mail od redaktorky Šlaufové z nakladatelství Grada, co jim přišel s textem: „Vážené kolegyně, dovolujeme si zaslat Vám pozvánku k slavnostnímu udílení literárních cen Petra Jilemnického v Lidicích 27. t. m. a bude nás těšit, pokud pozvání přijmete. Kniha V. Vlka Krvavé dozvuky války vydaná Vaším nakladatelstvím patří mezi ty, které získaly ocenění. Osobně bude s Vámi mluvit ještě tajemník KALF Mirek Kučera ......
S pozdravy
Eva Břicháčková (jednatelka KALF)

Vygoogloval jsem si, že KALF je „Klub autorů literatury faktu“ (nejsem členem!), a pak mi přišla pozvánka do Lidic na Prestižní předání literárních cen Petra Jilemnického. Zve Památník Lidice, město Letohrad, atd.

No, kdo by nešel? Pochlubil jsem se několika přátelům a pak jsme společně vyrazili do Lidic. Lidice jsou Lidice, tam se pozvání neodmítá.

S redaktorkami jsme se protáhli kolem houfu německé studentské mládeže, posedávající různě kolem s výrazy, jaké jsme mívali i my, když jsme někam dobrovolně-povinně jeli, a vydali jsme se na místo předávání.

Po stoupání do patra jsem přemýšlel, zda to bude zarámované, ta literární cena, tedy „diplom“, anebo jestli to bude v nějaké rouře. Jak je také zvykem.

Po hymnách, tedy po celé československé hymně zapívané dětským sborem byl úvod, tak Mistr zahrál na klavír něco vážné hudby a tak to pokračovalo. Bylo to důstojné a hezké a bylo plno, literární cenu dostala i jedna z posledních žijících lidických žen za knížku vzpomínek. A najednou vyvolali mne. I vyrazil jsem pro diplom, leč chyba. Tedy můj omyl. Dostal jsem místo papírového diplomu pamětní medaili.A osvědčení, že je to fakt pro mne za shora jmenovanou knihu. Trochu mne to zmátlo. Tak ne cena Jilemnického, ale medaile Za vlast a svobodu 1914-1918 a 1939-1945.

Uděluje Svaz bojovníků za svobodu (jo, to je ten, co ho teď tak propírají v televizi) a zároveň pak
Sdružení domácího odboje a partyzánů (SDOP)
Sdružení Českého národního povstání (SČNP)
Sdružení politických vězňů a pozůstalých (SPVaP)
Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých.

Mám radost, jen jsem nějak byl zmaten. Že to bylo celé jinak. Já čekal literární cenu a byla to medaile. Jak vidíte zde:

Jasno mi v tom udělal až kancléř Forejt, kdy na tiskovce do televize pravil, že s vyznamenáváním je to jako s Ježíškem. Víte, že přijde, ale nevíte, co přinese. Já jsem spokojený.

A pan Brady je nakonec asi také spokojený. Zeman mu nic nedal, ale medailí a diplomů a vyznamenání má jinak plný kufr. Což je dobře.

Takže nespokojení jsou snad jen vyzývači k občanským nepokojům a ke svržení presidenta. A ti politici, co nešli na Hrad, si dnes musí připadat jako blbci. Většina národa jim podle průzkumů veřejného mínění totiž vzkázala, že mají krotit svoje nabubřelá ega. A tím zároveň položila otázku, jestli jako poslanci, senátoři, rektoři ap. nejsou tak nějak zaměstnanci lidu a zda skutečně považují tohle svoje počínání za rozumné i teď, když posloužili coby „užiteční idioti“ v zahájení předvolebního boje jedné partě. A jen proto, že nemají rádi Zemana, tak plivnou i na republiku a její symboly. No, byla to jejich volba.

Já si medaili schovám a budu se těšit, že se další moje knížka bude lidem líbit a třeba...